pondělí 9. ledna 2017

Nazuj běžky u baráku

Splnilo se mi moje velké přání. V Praze napadlo dost sněhu, abych mohla u domu naskočit na běžky a vyrazit do Prokopáku.
Kousek se mnou šel neběžkující Michal s Lilinkou. Hned za domem jsem jim ujela z kopce a oni mě zase na oplátku dohnali, když bylo třeba kopec vyšlápnout.



Za chvíli jsem ale vyrazila sama, psisko i Michal se odpojili, ale vůbec mi to nevadilo.



Celou dobu jsem měla na tváři připitomělý úsměv (no jak často se vám splní přání o sněhu v Praze?) a měla potřebu se s každým kolemjdoucím zdravit. Většina z nich měla pochopení. A tak jsem v klídku šnečím tempem za rozhlížení po krajině dojela od nás ze Stodůlek až skoro k metru na Radlické.


Doma jsme si dali horkou polévku a nohy nahoru u kafíčka a já jsem pořád tak nabitá a spokojená, že jsem vám o tom prostě musela napsat.

Krásný zimní den všem!



neděle 1. ledna 2017

Pojďte být punk!

Je po Vánocích, ale pořád ve mně zůstala hezká nálada. A taky únava a trochu následků po vanilkových rohlíčcích (hlavně v pase).
Normálně bych asi byla smutná a zlobila se sama na sebe, jak jsem volno proflákala u televize a přecpávala si břich, ale potkalo mě něco, co mne posunulo dál. 

V Brně je nově otevřené studio PUNK JÓGA. Je to překrásný prostor plný světla, optimismu a vlídnosti. Je to místo, kde vše funguje a vše dává ten správný vnitřní smysl. Architektura, ale hlavně i lidskost. Punkově se moc neřeší kraviny a jde se tu po jádru věci, po podstatném a správném. Jednoduchá a hezká víra ve vnitřní pravdu. 

Na Punk jógu jsem přišla díky Jarče, Michalové sestře. Vzala mě s sebou na ranní hodinu. Venku byla zima, ale díky dobré náladě, výhradně holčičí společnosti a čaji na rozproudění ohně v břiše, který jsme dostaly, jsem krásně rychle rozmrzla. Po chvíli cvičení až moc :)
Tahle lekce se jmenuje Mléko a bič  - pro mne to byl spíš bič, hlavně ke konci, ale ten já nad sebou potřebuji. Chvílemi jsem byla sama ze sebe dost vážně znechucená, jaká se ze mě zase stává lemra, že nic nevydržím. Doteď si nejsem jistá, jestli ta lekce byla náročnější, nebo jestli jsem já opravdu byla tak k ničemu. Nevím. Snažila jsem se, co to šlo, no a pak už to spíš nešlo. Tělo mě trochu bolí ještě dnes, ale přese všechnu námahu jsem se aktivovala. Dostala jsem novou chuť do života, do pohybu, chuť posunout se zase trochu dál. 
A na konci lekce jsme ulehly v pozici mrtvoly a já se zaposlouchala, jak Dana zpívá mantry. Dřív jsem se při mantrách vždycky cítila trochu divně - jako když zpívají tetky v kostele. Tohle ale bylo něco jiného. Trochu jako ukolébavka. Prostoupil mě klid, slunce prosvítalo zavřenými víčky. Dokázala jsem se po dlouhé době soustředit na tady a teď, dokázala jsem si odpustit své vánoční neřesti. A po dlouhatánské době jsem měla při relaxaci hezké vize. Viděla jsem na svých rukou vykvést krásně fialový jetel na sytě zelených listech a kolem dokola další jasné barvy.
A možná pro to všechno jsem na sebe zvládla být hodná, zkoušela jsem ty květiny vtáhnout do srdce a nechat je tam nějakou dobu hřát. 

 A nakonec jsme si měly něco přát - jen tak samy pro sebe - a přemýšlet, zda pro to můžeme něco udělat. Já jsem si pro sebe přála vnitřní mír. Delší dobu ho hledám a poslední dobou se mi daří jej aspoň trochu každý den najít. 

A i když cvičení bylo už včera, ještě dnes se  můžu na svět usmívat, těšit se na hezké, co třeba přijde, a snažit se vybírat si víc, na co myslím. V kanceláři trochu pracuju, pouštím si Lenku Dusilovou, trochu píšu tento příspěvek. 

Ale co tím vším chci říct? Jeden z plakátů v punk studiu na sobě má nápis "Karma není zdarma. Makej!" Pro příští rok si nechci dávat předsevzetí, ale tohle heslo si chci často připomínat. A přesně to bych přála i Vám všem. 

Chtějte být spokojení, chtějte vnitřní klid. A chtějte pro to něco udělat. 


P.S.: Děkuji, že mě čtete. A všem blízkým děkuji, že jsou se mnou a dali mi další krásný rok. 






http://djoga.cz/img/nadechnise.jpg

Obrázek je super, půjčila jsem si ho ze stránek punk jógy, děkuji!

čtvrtek 29. září 2016

Prý je to osamělý sport


Mám takový seznam. Vlastně je spíš možné, že takový seznam máme my všichni. Já mu říkám "Co bych jednou ráda".

Na tom seznamu jsou poetické i praktické věci - zásnubní prstýnek, manžel, děti, dům se zahradou, lavička pod jabloní. Nebo třeba italština, která stačí na víc než objednání si bílého nebo červeného vína, schopnost si něco ušít, jet na vodu, pořídit si psa (dalšího), umět říct ne a mít o sobě lepší mínění.

Mimo velké množství dalších bodů - závažností i hloupůstek - je na tomhle seznamu nějakou dobu i běžecký závod Vokolo Príglu.

Ještě dřív, v Brně, když jsem běhávala s námahou čtyři kilometry po Lužánkách, jsem snila o tom, že až mi to bude opravdu běhat, přihlásím se. Možná jsem ale neměla takovou vůli, možná jsem nedokázala pohyb chápat tak jako teď, ale prostě jsem se nepřihlásila.

Mezitím se ale stalo hodně věcí. Z Brna jsem se odstěhovala za Michalem do Prahy a začala se víc hýbat. Nějakým řízením osudu mi přišel do cesty půlmaraton, pravidelná jóga a spirals - prostě jsem našla druhy sportů, které mě naplňují. Taky jsem potkala lidi, kteří toho naběhají stokrát víc než já (ahoj Eli!), a rozšířily se mi obzory. Ať je to jak chce, teď už o sobě dokážu s klidem říct, že mi to běhá líp, než jsem kdy čekala, že by mohlo. A mám to ráda.

Ten pocit, co mám, když mluvím o běhání, je zvláštní a rozhodně příjemný. Přes léto  jsem ale neběhala, vedra mi nedělají dobře a nejsem typ ranního běžce, abych vstávala v pět ráno, dokud je ještě chladno. Mezi námi - nejsem typ ranního čehokoliv.
Před Príglem jsem ale chtěla trochu protáhnout nohy a zjistit, jestli na tom nejsem moc bídně a jestli moje tělo po pěti kilometrech třeba neřekne, že to balí. A co jsem zjistila? No...

Vím, že jsem mockrát řekla, že běhání je sport, kde je člověk sám. Fyzicky možná. Já s sebou nosím svou hlavu, a to je někdy dav o počtu šest a víc. Někde v polovině, kolem pátého kilometru, jsem s úžasem zjistila, že můžu běžet dál, a zaplavila mě euforie - jak mám ráda svoje tělo, že běží, že se na něj můžu spolehnout. Jak jsem ráda, že to nebolí. Sluníčko svítilo, vzduch byl studený a dostavili se ti, kteří běželi se mnou. Pokora, vděk a můj dav:

Děkuju Dane, že mě nebolí kotníky a kyčel, a taky za to, že chodím víc rovně.
Děkuju Jógo v denním životě, že když mě něco bolí, umím to uklidnit dechem. Děkuju za ten pocit, že cítím, jak dýchám.
Děkuju Eliško, žes mě dokopala k té přihlášce na půlmaraton, bez toho bych nikdy nezačala, a taky žes mi dala pepřák a já se díky tomu cítím bezpečně.
Děkuju Michale, že jsi trpělivý a nevadí ti, že často odcházím za sportem, místo abychom byli doma spolu. Jsem ti moc vděčná, že se v tu dobu staráš o Lilinku a mně pak chystáš čaj a večeři, když jsem ve sprše.
Děkuju ti, Prokopské údolí, že mě tak bavíš, že jsi tak zelené a že je tu tak nádherně. Děkuju, že jsi za domem.
Děkuju ti podzime, že to léto je konečně pryč a dá se zase volně dýchat chladnější vzduch.

Moje foto Prokopáku z letošníjarní vycházky. Při běhu jsem pro samou radost nestihla vyfotit vůbec nic. 

Vidíte, kolik nás spolu utíkalo? Všechno kolem jsem milovala a bylo to krásné.

Každá euforie ale končí. Mě z té mé probralo něco tak přízemního, jako je čůrání v křoví. Na elasťáky jsem si tam nabrala kudlibabky a celý běh pak získal zcela nový rozměr. Skoro bych řekla, že až takový nadpozemsky akupunkturní. Ale zase jsem se měla čemu smát. Prožila jsem si všechno hezké, co se u běhání prožít dá.

A doběla jsem v docela dobrém čase.

Na józe jsem si pak protáhla namožené nohy a dneska jdu provětrat tep na spirals a zase se budu cítit moc fajn. Zítra se mi bude hezky vstávat, a i když mě třeba bude něco trochu bolet, je důležité, že už vím, mám pocit jistoty.

Nebudu nervózní a Prígl si budu opravdu moct odběhnout jen tak pro radost. Stihnu si užít atmosféru. Běh v mém Brně, první běh, který jsem kdy opravdu chtěla běžet. Že si s někým u dráhy plácnu. Plácnu si? Přijdete za mnou?