středa 8. února 2017

Pokora a radost

Moje Sobotní rána jsou téměř vždy o hezkých věcech. O snadné, jednoduché a přímočaré radosti ze života a z věcí, co dělám. Ráda se z těch pocitů vypíšu. Ono to většinou musí ven, bývám toho plná.

Ale tentokrát se mi stalo, že se o svojí velké radosti bojím psát.

Víte, v poslední době v mém životě velkou roli hraje jóga. Pomáhá mi být klidnější a vyrovnanější, dělá mi radost, postupně mě mění. A tak se stalo, že cvičím víc, a s tím se mi spojily i malé rituály.

Když se v šavásáně uvolním, vídám občas mech
Tento obrázek jsem si vypůjčila od: http://iloverainandcoffee.tumblr.com/post/43175631831

Kurz s Nikol Maio v pondělí je ve znamení preciznosti, krásně se hodí na nový začátek týdne.  Na úterní Spirals u Dana se chodím vybít a popravdě i načerpat Danovu nakažlivou energii.
Ve středu týden pokračuje u mě doma cvičením s kamarády a v pátek nebo v sobotu, když mám dost času, chodím "začít víkend" na nějaký open class, většinou hatha jogy. Všechny tyhle chvíle mám ráda, třeba ten páteční a sobotní je krásný v tom, že starosti celého týdne necháte za sebou, uděláte něco pro sebe a naladíte se na čistě svůj čas pro rodinu a přátele, na čas pro sebe.

Moje největší radost je ale cvičení doma. Už dřív jsem občas cvičila s přáteli u nás nebo u nich doma. Miluju to, je to hezké, intimní sdílení, nemusíte se bát otevřít, můžete zkoušet nové věci, jste přece mezi blízkými, smíte cokoliv, nikdo vás nesoudí. No a proč tedy nepokračovat. A tak jsem byla moc ráda, když jsem zjistila, že můj kamarád by se s jógou rád seznámil blíž a domácí cvičení mu vyhovuje. Domluvili jsme se proto na pravidelných středách. Já připravím doma prostor, vyvětrám, dám olej do difuzéru, rozvineme jógamatky. Začneme relaxací, pokračujeme protahováním, ásanami a praxi končíme pránajámou. Když hodina skončí, povídáme si o tom, jaké to bylo, kam se zaměřit příště. Navíc je milé, že můj Michal s tím nemá sebemenší problém, podporuje mne, dopřává nám na cvičení soukromí a pak se většinou připojí na čaj. Možná rozumíte tomu, proč mne tyhle chvíle tak moc naplňují.

A protože já tyhle věci pod pokličkou udržet neumím, bavila jsem se o tom s přáteli, těm se nápad na domácí cvičení líbil a tento týden se k nám přidá další kamarádka Míša.

Víte, já bych si moc, opravdu moc přála, stát se lektorkou. Vytvořit místo, kde lidem bude dobře, kde budou smět zahodit každodenní starosti a udělat něco dobrého pro sebe. Mít v rukou atmosféru a mít v rukou klíč, jak pomoci nebo jen pohladit po duši. Zároveň si ale plně uvědomuji, jak daleká to ještě bude cesta. Nejsem dokonalá, jsem lehce za začátkem. Mám před sebou úžasné lektorské osobnosti, kterých si moc vážím, a o to těžší pro mne ta cesta bude. A možná si říkáte, že právě proto je v tuhle chvíli velmi brzy začít pracovat s dalšími lidmi. Možná ano. Je to něco, čím se v myšlenkách zabývám každý den. Ale snad se mi podařilo najít správnou odpověď.

Postupně jsem si prošla velkou sebekritikou a dotazováním, zda si jen tak nehraji a nemažu sama sobě med kolem pusy. Pak ale vždy přišlo další cvičení a  přineslo mi klid, radost a pocit správnosti.

Řešila jsem to v sobě mnohokrát a ještě mnohokrát řešit budu, ale poslední dobou už převládá úlevné poznání, že se v těchto vlastních cvičeních nejen učím, jak jednoduché a bezpečné ásany předat dál a jak si postavit příjemnou a přínosnou hodinu cvičení, ale hlavně mě to učí velké pokoře.

Každý krok vpřed s sebou nese i pozastavení, přemýšlení nad sebou a mnohdy i dva kroky vzad. A pokud by to nestačilo, pořád je tu jóga s Nikol a mnohdy i další hodiny s kýmkoliv. Přijdete s pocitem, jak to od minule je lepší, jak vám to jde a vše bude růžovější,  a odcházíte s tím, že se máte ještě hodně co učit.

Možná to zní tak, že se to ve mně moc mele, ale popravdě, nechtěla bych být člověk, který tyto věci neřeší vůbec. Jsem nesmírně ráda, že můžu sama sobě klást otázky, a jsem ještě mnohem raději, že jsem se naučila důvěřovat vlastním odpovědím. Poprvé v životě jsem pevně spojená se zemí, stojím jistě, ale ne tak jistě, abych se nemohla rozhlížet kolem sebe a v sobě. Ne tak jistě, abych měla pocit, že nemůžu zavrávorat, pořád mě vede určitý druh zdravého strachu. A dokud to bude takhle, mám svou odpověď. Dělej, co tě těší, a měj na paměti svoje ALE.

A když se tenhle článek nese v duchu  upřímnosti, možná je na místě přiznat, že jsem ho napsala proto, abych se příště o podobnou radost mohla podělit bez obav z reakcí. Abych pokaždé mohla říct - ano, možná to vypadá, že dělám příliš sebevědomé věci, ale dělám je s nejhlubší opatrností a pokorou. Chtěla bych se posouvat a už dobře vím, že bez tohoto přístupu bych nemohla udělat jeden jediný skutečný krok dopředu.

Pokora, důvěra, opatrnost, to jsou nástroje, kterým skutečně věřím.



Krásný den!

úterý 31. ledna 2017

Mezi severem a jihem, mezi tady a teď....

Včera jsem už ze cvičení přišla hezky naladěná. A pak jsme si doma povídali a poslouchali hudbu a já pak tancovala po tmě v koupelně.

A už druhý den nemáme v práci šéfa.
A už druhý den posloucháme doma i v práci Lisu Hannigan.

Hezké "SPOLU", že?

Věděli jste, že Lisa nazpívala písničku k filmu Píseň moře? Já ne! Líbilo se mi to zjistit.

A nejvíc se mi líbí žít v klidu, žít s hudbou, a pak žít bez hudby v tichu. Být ráda na světě. Mít žízeň na vodu... takovou, kdy se člověku do té čisté vody chce ponořit, a tak si vezme větší hrnek.



Letos je prostě krásná zima, že?


pondělí 9. ledna 2017

Nazuj běžky u baráku

Splnilo se mi moje velké přání. V Praze napadlo dost sněhu, abych mohla u domu naskočit na běžky a vyrazit do Prokopáku.
Kousek se mnou šel neběžkující Michal s Lilinkou. Hned za domem jsem jim ujela z kopce a oni mě zase na oplátku dohnali, když bylo třeba kopec vyšlápnout.



Za chvíli jsem ale vyrazila sama, psisko i Michal se odpojili, ale vůbec mi to nevadilo.



Celou dobu jsem měla na tváři připitomělý úsměv (no jak často se vám splní přání o sněhu v Praze?) a měla potřebu se s každým kolemjdoucím zdravit. Většina z nich měla pochopení. A tak jsem v klídku šnečím tempem za rozhlížení po krajině dojela od nás ze Stodůlek až skoro k metru na Radlické.


Doma jsme si dali horkou polévku a nohy nahoru u kafíčka a já jsem pořád tak nabitá a spokojená, že jsem vám o tom prostě musela napsat.

Krásný zimní den všem!