úterý 23. srpna 2016

This is Sparta!

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o něco, co bychom pro začátek mohli nazvat chybou v úsudku.

Než ale přejdu k samotnému tématu, ráda bych připomněla, že jsem uběhla půlmaraton. To je prosím pěkně 21 km, kdyby to někdo nevěděl.

Tak.

Zjistila jsem, že mívám dny, kdy mi to absolutně nemyslí. Protože jinak nechápu, jak jsem se mohla dobrovolně vydat na trénink Spartan race.

Sparťana jsem viděla v televizi a ještě si docela dobře pamatuju ten pocit, co ve mně vyvolal, že půlmaraton je proti tomuhle masakru dost elegantní výklus. A jestli mi tohle nebylo varováním, proč mě nevarovaly trochu udivené otázky? Např.:

"Fakt tam jdeš, Markét? No hustý, to jsem zvědavá, co budeš po tom tréninku říkat."
"Hele, víš, co se tam dělá? Je to takový ten kruhový trénink, je to dost vysilující."

No? Co jsem si vlastně myslela? Asi nic. Maximálně mi projelo hlavou, že nějakou kondici mám ("HAHA, to určitě," směje se mi mé poučené já), tak aspoň zažiju něco novýho.

Super přístup, že? Nojo, geniální nápady, to jsem celá já.

Jakmile jsme s Míšou došly do fitka, kde úterní tréninky probíhají, začalo mi (konečně) docházet, do čeho jsem se to namočila.

Přiběhla (ano, čtete správně - PŘIBĚHLA!) tam parta lidí, mezi nimi i dost holek. V šatně jsem měla možnost se na ně pořádně podívat, byly to osvalené mašiny a bavily se o tom, že dneska to bylo jenom pět kilometrů. Poté spokojeně odcupitaly do tělocvičny. Tak trochu mě napadlo, že tady něco nehraje. A to jsem ještě nevěděla, co přesně mě čeká.

Do tělocvičny už jsem ale vcházela dost obezřetně.

Rozcvička (pořádně si to slovo přečtěte, protože nadále jej odmítám používat ve spojení s tím, co následovalo) v podobě osmi sad angličáků po tuším dvaceti vteřinách s pauzou deset vteřin, mě přivedla do stavu lehké hysterie a byla jsem zralá v tu chvíli trénink považovat za ukončený. Ale místo rozchodu se začala přidělovat stanoviště, kterými jsme postupně všichni měli projít.

Nebudu Vás trápit výčtem všech cviků, povím Vám jen, že podstatná část je na sílu v rukou. Já, jak známo, se nepřitáhnu na hrazdě pořádně ani jednou. Už máte představu, jak to mohlo vypadat? Ano? Výborně, takže si nebudeme povídat o tom, jak jsem místo klik dělala rybičku na suchu, případně opilého lenochoda namísto stojky.  Ani nebudeme zmiňovat můj zpocený obličej rudý jako rajče. Zpocené a možná i rudé jsem ostatně měla i další části těla a tepovku takovou, že mi málem vyskočily vnitřnosti a šly napřed (taky chtěly domů). Ale o tom prostě mluvit nebudeme. Všichni se spokojíme se shrnutím, že to bylo dost ubohé představení. A show bohužel pokračovala.

Zhruba dvě stanoviště před koncem mi totiž Míša prozradila, že se v kratších intervalech jede ještě jedno kolo. Já jsem jí nejdřív nevěřila, myslela jsem si, že si dělá legraci. Míša má totiž smysl pro humor, ale tentokrát si legraci nedělala.

Hysterie projevující se trochu divným, ale stále smíchem, se změnila v zoufalství. Nohy i ruce se mi klepaly, cítila jsem se absolutně nemožná a každou chvíli jsem čekala, kdy mě pošlou domů, že na tohle se nedá dívat.
Došlo mi navíc, že na rukou už se asi neudržím. A taky mi docvaklo, že na Floře mám zaparkované auto, což znamená, že budu muset chytit volant, s ním pak minimálně 25 minut kroutit a dojet domů do Stodůlek.

Trénink jsem s touhle myšlenkou nakonec nějak dokodrcala, domů mě neposlali a při společné závěrečné fotce jsem se schovala za vysokého pána.
Na pokladně fitka jsem za tuhle estrádu zaplatila 115 korun a vymázla odtud, co nejrychleji to šlo.

S autem všecko dobře dopadlo, domů jsem dojela, jen jsem si sem tam zaskučela.

Doma mi Michal  musel pomoct se svlékáním, protože ruce i při nejlepší vůli nezvednu výš než do úrovně ramen. Taky dost doufám, že tenhle článek doceníte, protože je psaný začerstva a ty ruce mě fakt dost bolí i při klepání do kláves. Zítra, až se mi to namožení rozleží, mě (a moje kolegy) čeká další kolo kňourání, sebelítosti a nejspíš i trocha té sebekritiky na téma "Markéto, ty seš ale blbá!".

Nakonec taky můžu být ráda, že žiju v téhle době a v těchto zeměpisných šířkách. Ve staré Spartě by mě coby lemru nejspíš shodili ze skály. A tak si říkám, jestli Vám tenhle trénink doporučit, nebo ne?

Ale jo, budu potvora.

Běžte tam, bude sranda! Kondici máte a aspoň zažijete něco novýho.

Obrázek jsem si bez dovolení půjčila od zmíněných mašin a jejich facebookové skupiny. Ony mají mou vypuštěnou duši na podlaze tělocvičny, já jejich logo. Jsme si kvit. 



pátek 12. srpna 2016

Po cestách skotských

Vrátila jsem se z cesty. Čím déle jsem doma, tím víc jsem si jistá, že jsem se do Skotska zamilovala. Taky mám pocit, že jsem se vrátila trochu jiná. Víc toužím vědět a objevit.

Je to už víc než dva týdny a ta země ve mně pořád zůstává. Proto mě napadlo, že je to krásný námět na článek. Tak jsem se dala do psaní. Nejprve první pokus, pak druhý a třetí. A pokaždé z toho vyšel monstrózní a nudný text jako z učebnice. Byli jsme tam, viděli jsme to a to a pak jsme se přesunuli tam a tam, věděli jste že... ? Něco takového jsem ale nechtěla, já přece píšu pro radost. Takže jsem postupně všechny verze odložila a rozhodla se, že než špatný text o Skotsku, to raději nic.

Včera jsem ale narazila na jeden krásný článek na Šťastném blogu, který mi pomohl hnout se z místa. Autorka Bára v něm píše o křehkých okamžicích, které se nedají zachytit fotoaparátem. A já jsem si uvědomila, že ač mám ze Skotska opravdu hodně fotek, přivezla jsem si ještě něco mnohem lepšího. Barvité vjemové vzpomínky.

Nejsem v osobním životě moc organizovaná, a když si představím, jak bych se pokusila seřadit papírové fotografie z cest do alba, vidím jako nejpravděpodobnější verzi barevnou chaotickou hromádku těch nejmilejších obrázků, kterými bych se místo lepení kochala. A přesně o to se s Vámi chci podělit. O barevný chaos. Vítejte v mém albu, v mé malé myslánce, kdy se ocitneme na cestách skotských.


Stojím na lodi, která má velikost panelového domu. Na místě ji drží tři lana a já vůbec netuším, jak se přístavním dělníkům podaří loď odvázat, abychom mohli odplout. Podařilo, prostě ji odvázali a my vyplouváme. Za sebou necháváme břehy Holandska a Amsterdam a já doufám, že se mi brzy podaří zbavit pocitu, že za mnou si někdo zapálil trávu. Na vodě mám zatím pocit bezpečí, protože všude vidíme pevninu, ale postupně se vzdalujeme a já jsem ráda, že se s námi drží racci, jsou takovým pojítkem s realitou, nepřipadám si tak zranitelně. Nevím, proč mi na mysl přichází Titanic. Hned si ale zakazuji myslet na chodby plné ledové vody, nebudu se přece dobrovolně týrat. Loď trochu houpe a já si v křesílku u okna ve společenské místnosti čtu. Postupně obloha tmavne a já ještě jednou před spaním vycházím na horní palubu. Pevnina je pryč a všude kam se podívám, je moře. Ten pocit mi skoro vyrazí dech. Kolem proletěl ještě jeden věrný racek, a tak ten dech zase pomalu popadám. Poletí s námi celou noc?



Cvak

Hadriánův val. Místo, kde bych třeba mohla cítit energii, co po sobě Římané zanechali. Ne. Necítím nic. Jsem asi málo senzitivní, protože obvodové zdi ve mě nevykřešou ani pocit, že kdysi byly lidským obydlím, natož aby prozradily víc o lidech, co tu žili. Po odchodu Římanů místní val rozebrali a postavili si z kamenů domy. A teprve s touhle informací všechno zapadlo na správná místa. Hezký vývoj. Podstata věcí zůstává, jen forma se různí. Ty kameny totiž viděly vše. Stejně jako místní stromy.



Cvak

Jezero je hezké, ale další skotská jezera, co jsem viděla, se mi líbila víc. Příšera neexistuje a já mám radši klidnější místa. V jezeru prý nejsou téměř žádné ryby. Že by je někdo velký přece jen vyjedl? Ne, netvor je vážně pitomost. Ale neříkejte to mým synovcům, dobře? Tajemná Nessie, kterou by jednou mohli na výletě u Loch Ness zahlédnout, je rozhodně lepší, než ta vědecky vyvrácená.

Cvak

Vystály jsme s mamkou frontu na naše první fish and chips v životě. Díváme se na malý přístav a užíváme si tu chvíli klidu. Jídlo je mastné a určitě příšerně nezdravé. A nám chutná. Ze silnice se na mě dívá racek a tváří se napůl hladově, napůl bojovně a má zraněnou nožičku. A já jsem tak lakomá, že mu nedám vůbec nic. A když mám skoro dojedeno, stydím se, že jsem se nerozdělila. Měl přece chudák tu nemocnou packu. Tak zamávám na dalšího racka, co letí kolem. Chci si spravit karmu. Racek jak uviděl jídlo, otočil se v letu a přistál. A najednou je kolem asi dvacet dalších racků a já kolem sebe bojovně mávám vidličkou a hážu jim radši hranolky tak, aby se ode mě drželi dál. S rackama je to adrenalin. Až v autobuse mi dojde, že by jim z toho jídla nemuselo být dobře (mně taky není). Ale prý jednomu klukovi ukradli celou rybu, když se podíval jinam, takže fish and chips pro ně  nejspíš nejsou novinka. Snad vědí, co dělají. (V přístavu je několik cedulí s nápisem "NEKRMTE RACKY".)



Cvak

Jestli jsem na Hadriánově valu nepociťovala nic, tak Melrose Abbey je pravý opak. Měkká tráva, načervenalé zdi, a když se člověk soustředí, pořád si může představit původní podobu té ohromné gotické stavby. Je tu tak nějak vlídně, až se mi nechce pryč. Jen bych se tu položila na zelený koberec a nechala to místo, aby mě přijalo. Odpočívá tu srdce krále Roberta Bruce. Kdyby někdo chtěl pohřbít mé srdce, nezlobila bych se, kdyby to bylo tady.







Cvak

Už chápu, proč jsou lidé z Highlands pohostinní a milí. Působí na ně pořád ta všudypřítomná zelená. Tisíce odstínů té barvy a krásné hory. Navíc tudy projíždíme v době "zlaté hodinky". Světlo je měkké a hory v něm vypadají jak z jiného světa. Jaké to asi je, když vykvete vřes?





Cvak

Tohle byl vždycky můj sen. Projít se po anglickém pobřeží, kde skalnatá pláž plynule přechází v louky. Tráva se vlní ve větru a na pěšinku doléhá zvuk vln, jak se rozbíjejí o kameny. Loudáme se s mamkou na konci výpravy kus za všemi ostatními. Máme tak aspoň trochu pocit, že jsme tu samy. Překračujeme kamenné zídky a potkáváme stádo ovcí. A když natáhnu ruku, jedna přijde blíž a nechá se pohladit a já bych si ji nejradši vzala domů. A vůbec by se mi líbilo, kdybych ušla těch několik kilometrů a na konci by na mě v mém kamenném domku čekal Michal a hrnek kávy. Před večeří bych zalila kytky na zápraží a potom se zachumlaná v bílém povlečení nechala ukolébat zvukem příboje.





Cvak

Za chvíli přijedeme na ostrov Skye. Míjíme poslední vnitrozemské jezero a po pravé straně se najednou otevře moře a z něj vykukují malé ostrůvky ve tvaru špiček cukrových homolí. Sluníčko každou chvíli zapadne a svět se zase zalévá do zlatých barev. Na ostrově žije jen pár stovek lidí a tisíce ovcí. Svět je nádherné místo.

Cvak

Moře je hnědé. Ne nudně. Taková průzračná zářivě hnědá barva, skoro do zlatova a trochu do červena. A voní po řasách. Nebe je zatažené, mraky visí nízko a lodička potichu vrčí. Voda šplouchá. Klanový hrad Dunvegan z vody vypadá mnohem impozantněji než z pevniny. A my míjíme místo, odkud to hradu nejvíc sluší, a vydáváme se dál, k místu, kde odpočívají tuleni. Jsem natěšená jako malé dítě a pak přijde okamžik, kdy konečně jednoho vidím. Leží si na skále, líně zdvihá hlavu a věnuje nám znuděný pohled a pak najednou vidíme desítky dalších. Mláďata jsou světloučká, některá skoro bílá, dospělým kožíšky přecházejí do různých odstínů šedé a hnědé. Všichni odpočívají v tichosti s naprostou rozkoší, sem tam některý vystrčí hlavu i z moře. Už chápu, proč se tuleňům v němčině říká Seehund - mořský pes. Jsou neskutečně roztomilí a je v nich něco psího. Udělám pár fotek a pak už se jen dívám a říkám si, že jsem se musela narodit pod velmi šťastnou hvězdou.




Cvak

Dvě ovce stojí po kolínka ve vodě ve fjordovém jezeře. Nejspíš se při odlivu zatoulaly za nejlepší trávou právě sem, na vyvýšeninu, a nevšimly si, že voda stoupá. Odjíždíme na ubytování a já později usínám a myslím na ty dvě. Neutopily se? Nestojí ve vodě ještě teď?

...

Stejné místo. Odliv. Vyvýšenina. Tam, kde včera stály ty dvě, stojí další čtyři a spokojeně se pasou. Mně z duše padá obrovský kámen. Ovce tyhle vylomeniny očividně dělají pravidelně. Připomínají mi teď Lilinku ještě víc.

...

Ovce je výborný plavec. Dříve majitelé svá stáda mezi ostrovy přepravovali tak, že ovečky plavaly v moři a ovčák za nimi jel lodí. Říkám si, jak by se mi plavalo mořem v těžkém vlněném svetru?

Cvak

Tady že by měly být vidět skalní útvary? Ano a měly by dokonce připomínat palec obra. Je tu mlha, že by se dala krájet, oblečení mi postupně nasakuje vodou. A cesta stoupá. Já si ale užívám tu námahu. Mám to ráda. Svaly poslouchají, zadýchávám se a myšlenky odplouvají. A najednou jsme nahoře a mlha se trochu rozestupuje. Ano, vidím náznak palce, ale ani kousíček moře pod námi. Jenom šedé mraky. A pak jdu dolů a mlha se pohybuje, vítr hrozně ostře fouká a najednou se na obzoru objevuje duha. Mají ve Skotsku skřítky s hrncem plným zlata? Hádejte!




Cvak

Palírna Famous Grouse je malá a stará. Celou dobu prohlídky obdivuji tradiční výrobní postupy, které se zde pečlivě dodržují. Je to všecko takové domácké. Dokonce tu mají dvě kočky, které by měly ve výrobnách chytat myši. Upřímně -  nevypadají na to. Jsou to slečinky a vyhřívají se v destilační místnosti.

...

Whisky krásně voní, a tak si říkám, že přece jen ochutnám. Třeba mi od minula začala chutnat. Ne, nezačala, furt je to hnusný. Taková zrada! Zavoní čokoláda (a rozinky a pomerančová kůra - říkali), člověk se naladí a pak? Chuť nejhnusnější kořaly. Brekeke.

Cvak

A je to tu. Přejíždíme hranici ze Skotska do Anglie. Krajina se postupně mění a v ohradách mezi ovcemi poskakují králíčci. Jsou jako nakreslení od Beatrix Potter.

A já se v srdci loučím a říkám si, jestli se sem ještě vůbec někdy podívám. Snad ano.

Mezi námi - mám přece hrnec plný zlata z konce duhy.



středa 6. července 2016

My tři a Evelína

Po nepříliš úspěšném pikniku na Letné, kdy se nám opět zranilo psisko jsem začala po příjemném hodování venku za dobré nálady toužit ještě mnohem víc.  A tak jsme o volném dni vyrazili na lodičku. 

Na Šlapadlo se mi už moc nechce, nepustí Vás dál než za bójky a měla jsem spíš představu, že se hezky projedeme.
Chtěla jsem nám půjčit pramičku a zamilovaně hledět na Michala, jak krásně vesluje (no dobře, asi jsem těch romantických filmů viděla trochu moc, ale co, tak by si máknul, nemusím být pořád emancipovaná). A tak jsem zavolala do půjčovny loděk na Smíchově, jestli nám tam nějakou lodičku půjčí. Milé paní do telefonu jsem říkala, že přítel by radši tu s motorem, ale já nevím, pramička je mi sympatičtější. 

"No tak mu tu motorovou dopřejte, dneska stejně fouká, to byste se hrozně nadřeli" 

A tak jsem nabalila koš jako pro karkulku s mozarellovými sendviči, lahví vína, chlazenou citronádou a sladkým pudinkem s borůvkami, nakšírovali jsme Lili a vyrazili. 

Motorovou loďku jsem Michalovi nakonec opravdu dopřála, když jsem totiž pramičku viděla, došlo mi, že bychom v tomhle větru opravdu nikam nedojeli. A nelitovali jsme. U mola nám vybrali loďku jménem Evelína a jen jsme se s ní rozjeli, vítr se do nás krásně opřel a voda začala šplouchat a vůbec, pohoda byla všude kolem. 
Za hodinu jsme z Císařské louky dojeli až k Palackého mostu a zpět s mírnými zastávkami. Vyšehrad nebo Děvín z vody neuvidíte každý den! Navíc kolem plují neohroženě labutě, racci a kačeny. Pořád se je na co dívat. A když Vás to přestane bavit, stačí zavřít oči a nastavit tvář sluníčku. 




Já jsem nakonec chvíli zkoušela i řídit, ale radši jsem to zase přenechala Michalovi, protože jsme Vltavu křižovali jak cestou z hospody. 


Jediný, kdo nebyl nadšený byla Lili, schovala se pod lavičku a nevystrčila nos celou dobu, motor Evelíny na ni asi tropil moc hluku. Myslela jsem si, jaký z ní nebude mořský vlk, ale s tetováním kotvy na pravé zadní nejspíš ještě chvíli počkáme. 


Ale my se chystáme na lodní piknik určitě znovu a v loďce je dost místa i pro pár dalších lidí, budeme rádi, když se přidáte. 



Tak hezký zbytek volného dne Vám přeji a na zdraví!




čtvrtek 16. června 2016

Holky s batohem. Část první

Na tenhle výlet jsem se moc těšila. Z části proto, že už rozumím tomu, jak je dobré být jen s minimem věcí delší dobu venku a z části proto, že na pravý vandr s kamarádkou jsem asi nikdy nevyrazila. A v neposlední řadě i proto, že to byla akce s Eliškou, což samo o sobě slibovalo, že tu
nemůže jít o nějaké všední zážitky.



Plán byl takový, že vyrazíme z Prahy vlakem nebo busem v rozumné dojezdové vzdálenosti a taky že by tam měly být kopce nebo hory, protože s Eliškou obě máme rády rozhledy do krajiny a že by bylo fajn přespat pod širákem na nějaké zřícenině (a kdo v tuhle chvíli valí bulvy, tak ať si zvyká, protože vážení, já už nejsem žádná máčka!). Výběr trasy si na sebe vzala Eliška, za což jsem jí neskonale vděčná, protože mě tohle plánování naprosto ubíjí (ji teda asi taky, ale aspoň mám důkaz, že mě má DOOPRAVDY ráda, protože tu trasu skutečně nakonec naplánovala a to včetně vyhledání spojů a podobných hrůz a půjčila mi spacák, karimatku, plastový hrníček a navrch mi dala některé cenné rady.)

V sobotu ráno jsme tedy vyrazily z Holešovic autobusem do Teplic. Větší část cesty jsme projížděly kolem různých kopců a já jsem jen ohromená hleděla, že Eli jich má většinu prochozenou v rámci závodů. Mě se zdály naprosto neskutečně strmé a vysoké a nezávoditelné. Kdyby mi někdo řekl, že pár takových budu mít za dva dny v nohách a ještě z toho budu nadšená, asi bych si klepala na čelíčko a možná se vzmohla na shovívavý úsměv :).

Když jsme dorazily do Teplic, čekala nás první část trasy a to relativně nepopulární - bylo nutné vymotat se z města. A tak jsme si to zpříjemnily nákupem potravin na cestu a pak ještě nealko ochuceným pivem z malého obchodu na konci Teplic, kde to spíš vypadá jako na konci světa.
V tuhle chvíli jsem si ale uvědomila moc příjemnou věc, že dvě holky s báglama a karimatkama na lidi působí hodně sympaticky, protože paní prodavačka se nás hned vyptávala, kam vyrážíme a jestli se nebojíme. No a my se vůbec nebojíme a paní pak s pochopením přikývla, že je to jasné, protože s sebou máme určitě batohy plné handgranátů.
Mně ten rozhovor udělal radost (i když místo handgranátů jsme měly tři milky). A radši sice mám polotmavý citronový birel, ale i ta náhrada byla fajn a tak mi dobrá nálada vydržela.

Za městem byl vidět val hor a lesů. Val jsem tomu začala říkat, že mi to nepřišlo jako kopec, spíš jako vysokánská stěna. A postupně jsme se tam přibližovaly. Jen co jsme vytáhly paty z města a dostaly se do první vesnice za Teplicemi - do Dubí - potkal nás nápis cukrárna (val tu byl už o dost blíž) a tak jsme neodolaly. A jestli si říkáte, že to byl prdlajz vejlet, že jsme byly někde zalezlé tak teda ne! Zaprvé a to si pamatujte - když Vás nápis zve do cukrárny, tak prostě neodmítáte, to je základní slušnost! A pak nezapomínejme na to, že i když se jde daleko pěšky, je úplně s klidem dovoleno si dělat radost. To se prostě smí. A cukry? Ty se dají spálit rychlou chůzí se zátěží (a kdyby ne, tak z kalorií, které si nevyčítáte se nepřibírá. To říká moje mamka a ta má vždycky pravdu.)

Takže jsme prostě šly do cukrárny a nelitovaly. Já jsem teda přece jen trochu litovala výběru kafe, protože Eliška dostala kapučíno v krásném růžovoučkém hrnku s podšálkem a já jen obyčejný hrníček s presem. Takže je jasné, že kromě kremrole jsem si musela dát ještě jahodový řez, aby mi ten hrnek nebyl tak líto.

A pak jsme vyrazily a val byl blíž a blíž až jsme najednou byly na něm. A tam byly bukové lesy, že byste za každým kmenem čekali Galadriel, tři trpaslíky a zaklínače. Záplava tisíce odstínu zelené a pak zvuk dešťových kapek.
No, ano, začalo trochu pršet. A víte, co na tom dešti bylo nejlepší? On mi vůbec nevadil! Prostě jsem jen lehce zmokla, ale pořád se mohla rozhlížet po měnící se krajině, povídat si s Eliškou a náramně si to užívat. A potkaly jsme mnoho pohledných cyklistů a oni se na nás usmívali, protože jsme byly dvě holky s batohama v dešti a na ty se prostě nedá neusmívat.

Můj batoh byl lehký, ale stejně jsem si při každém jeho nasazování vzpomněla na Cheryl Strayed a její monstrum.


Když už toho deště přece jen začalo být moc, naskytla se na rozcestníku restaurace a v ní čaj a česnečka. Trochu jsme proschly, blaženě se najedly teplého a zase vyrazily dál. A přesně v tomhle bodě vám musím představit tuhle kytku:



Vyhledala jsem si zpětně, že se jmenuje maceška polní, ale my jí budeme říkat potvora zákeřná, protože kdykoliv se objevila na cestě, tak jsme zabloudily. Poprvé tady na tom rozcestníku, kdy jsme místo na šipky hleděly na krásný kus louky plný této potvory zákeřné. Po chvíli cesty z kopce jsme zjistily, že turistické značky jaksi nikde nejsou, zato se objevila hájenka s parožím a různými dalšími kýčovitými předměty přibitými různě po domě. Jestli jsem v lese čekala elfy a trpaslíky, tak tady bych čekala někoho s šilhajícím pravým okem a motorovou pilou.
No, obrátily jsme to rychle a nahoře na kopci našly správnou cestu. Krajina se tu změnila z lesní na luční a my jsme se už sice trochu podezřívavě, ale pořád nadšeně nemohly vynadívat na záplavu zvonků, pryskyřníků, jetele, potvor zákeřných a dalších květin, které nedokážu vůbec pojmenovat. A taky jsme míjely větrné elektrárny, které v mracích dodávaly místu dost futuristickou atmosféru. Krušné hory vůbec dokázaly, že jsou místem velkých kontrastů, ale v tuhle chvíli mraky milosrdně halily ty nejhorší příklady.




Já jsem se zase nadopovala cukrem v podobě jesenky a když mě přešla první euforie, byla jsem rázem svolná k prodloužení trasy. Šly jsme docela rychle a proto nebyl problém se podívat i někam jinam. Na rozcestníku vedla stezka k zaniklé obci Vilejšov. Asi byste nepoznali, že na tom místě nějaká zaniklá obec vůbec kdy byla. Z jedné strany je rašelinová louka, potok a božský klid. Proto jsme si tam na mostě daly avokádovou svačinku. Eliška sice asi trochu doufala, že zopakuju výkon ze Šumavy a v potoce se pro její pobavení vymáchán (foťák proto stále připraven v její ruce), jenže já jsem zlá a tuhle radost jsem jí nedopřála. Když jsem se pak vydaly na druhou stranu zaniklé obce, našly jsme dost zdemolované stěny jednoho z domů. Na takovýchhle zapomenutých místech mě vždycky přepadne trochu tíseň, ale tady původní lidská obydlí skutečně připomínala jen ta jedna jediná zbořenina, tak nebylo tak zle.





Cesta nám rychle ubíhala a po čase jsme za občasného ACH TADY JE TO TAK KRÁSNÝ  nebo JÉŽIŠ, TO JE NÁDHERA dorazily do Dlouhé louky.



To už jsme od zříceniny hradu Rýznburk, kde jsme chtěly přespat, byly fakt jenom kousíček. Tedy to jsme si aspoň myslely.

Vyrazily jsme po modré a míjely trampy, kteří nám na veselou notu nabízeli doprovod. Potvora zákeřná byla všude kolem, ale nám to bylo fuk a že jsme nejspíš zase zabloudily jsme zjistily samozřejmě až za tou trampskou osadou. Nejsem si úplně jistá, ale myslím, že Eliška v tuhle chvíli měla nutkání to obejít o dost těžší cestou, než aby se kolem těch chlapů musela vracet. Když jsme se dohodly, že se teda kolem nich vrátíme, nenápadně na stranu blíž k nim vystrčila mě. Umíte se vpíjet do cesty? Já už jo a to tak dobře, že si nás pánové nevšimli (nebo měli tolik taktu, aby naše bloudění nekomentovali).  Nakonec (opět na kopci) jsme našly správnou odbočku (je potřeba říct si tady naprosto na rovinu, že odbočka, kterou jsme předtím přešly by se krásně dala najít jen tehdy, kdyby kolemjdoucí mlátila do hlavy) a prudkým kopcem došly ke správnému rozcestníku.

Od hradu jsme podle všeho byly opravdu jen asi pět set metrů, cesta k němu vést po zeleném trojúhelníku. Ano, nějaká cesta tam vedla, ale dovedla nás k ceduli u skály vysvětlující lidem, co je to vrása. Já vrásy znám a tak mě nenapadlo, že je někomu třeba to vysvětlovat a můj unavený mozek si ceduli přečetl jako Vránu. Udiveně jsem se dívala kolem, která z těch skal že má vypadat jako vrána a taky kde že je slíbená zřícenina? Ta nebyla nikde. Tak jsme se vydaly o několik vrstevnic křovím, listím a místy i náznakem cest dál, kde podle mapy měla být nějaká věž. Jenže tam nebylo nic než skály, bukový les, klid a ticho. Zahodily jsme bágly a šly se kouknout kolem, kam nám ten hrad schovali.

Očividně ho někdo schoval víc než pečlivě, protože kolem krom toho lesa a skal nebylo nic. Vlastně se nám tam moc líbilo a chvíli jsme koketovaly s tím, že budeme spát rovnou tam. Ale pak jsem se rozhlídla a našla zříceninu. Samozřejmě o kus dál jinde, než jsme stály. Ona ta věž na mapě totiž nebyla od zříceniny, nýbrž skalní útvar.



A ke zřícenině vedl znova další kopec. Eli ho nazvala "šturmem dolů". A pod šturmem dolů jsme našly potok a pak odtud vedl ještě brácha šturmu dolů - šturm nahoru. Je legrační, že i když jsme šturm dolů jely málem po zadku a mě už neposlouchaly vlastní nohy, jediné, čeho jsem se bála byl potůček s kluzkými kameny. Mě ta Šumava prostě rozhodila moje balanční sebevědomí (a že bylo!).

Potůček ale nebyl jen kluzký, byl i hezký a v jednom místě dělal malý vodopád. A Elišku napadlo, že budeme velice čistotné a umyjeme se tam. A jak mi celý den nevadil déšť a převýšení a můj bolavej kotník, tak studená voda teda jo. Ošplouchla se jen s velkým sebezapřením, aby si Eli nemyslela, že jsem prase (o tom, že vyfotila - sice cudně ale přece - má nahá záda se rozepisovat nebudu, beztak by se našli tací, kteří by tu fotku chtěli). No a pak jsme se vydaly zase šturmem nahoru.




Mě už na šturmech napadlo, jestli na tu zříceninu nejdeme nějak divně, že by tam TEORETICKY mohla být i jiná a trochu přístupnější cesta, ale to dobrodružství se mi hrozně líbilo a nějak jsem to dál neřešila. A pak jsme uviděly asfaltku pod námi. Já starý slepec a odmítač brýlí jsem se jen debilně optala, zda je to potok nebo cesta? Ehm. Byla to cesta a malý potok a cesta hned o metr vedle. A víte co bylo za cestou?

Konečně Osek - zřícenina hradu Rýznburk. Na potůčku pod posledním šturmem dolů jsem už ztratila nervy a zula si boty. Mám totiž děsně klouzavé boty, když jsou mokré. A dobře jsem udělala, protože ani tady jsem se v potoce na kamenech nerozplácla.

Prošly jsme si zříceninu a ze tří míst s ohništěm (kempování na zřícenině zakázáno), si k přenocování vybraly to nejhezčí - mezi starými zdmi pod bukem. Zde na mě dolehla únava, takže jsem byla moc ráda, že se Eliška pustila do rozdělávání ohně a po mě chtěla jen přinést trochu dřeva. Dřeva bylo u každého ze tří ohnišť naskládáno docela dost, dokonce i klestí, ale všecky klacky i větve byly ještě relativně živé, takže nechtěly hořet. Nakonec nás zachránily loňské větvičky spadané z modřínu. Byly suché a chytly moc hezky. A pak? Pak mě kromě sil opustil i smysl pro povinnost, takže jen
cizí rukou rozdělaný oheň, špekáčky, rozehřátý hermelín a blaženost. Hvězdy sice nebyly vidět, ale i tak mě zalila prázdninová pohoda. Seděla jsem u ohně, hřála si trochu namožené nohy a na obličeji se mi určitě rozlil výraz člověka, co nepotřebuje k životu víc.

Než jsme šly spát, dala Eliška do popela brambory, abychom je měly na snídani. Já jsem rozbalila její zimní spacák, pasovala se na housenku a po chvíli velice spokojeně usnula.






Špekáčkům a spacákům amen!

P.S. 1: Už jsem asi někdy říkala, že jsem naprostý fotografický antitalent, takže fotografie, které vidíte, jsou Elišky, která mi mile dovolila je pro svůj článek použít. Děkuju Eli. 


P.S. 2: A příště se můžete těšit na to, jak se z housenky nevyklubal motýl a jak jsem se stala rebelem a punkerkou a pak naprosto odpadla. A taky jaká je přehrada Fláje a jak je z kopce krásný rozhled do krajiny, kdybyste o tom náhodou nevěděli. 






pondělí 30. května 2016

Šumava

Je to už nějaká doba, co jsem narazila na fb Veroniky Hubkové na popis výletu coby

"úklid mysli za tichého svědectví přírody". 


Pokaždé, když jsem někde venku sama, na tahle slova si vzpomínám, jsou hrozně výstižná. A proč sedět na zadku, když krásné počasí začíná? Tak jsme vyrazili ve třech v počtu osmi nohou na Šumavu.

Je pravda, že proti Elišce a jejím dvěma kumpánům, co s batohama prošli za necelý týden Šumavu tam a zpět (včetně spaní venku), jsme máčky, teda pardon, LAMY. Ale já jsem v klidu, proti Elišce je lama téměř každý. S největší pravděpodobností i vy, při vší úctě. Eli taky psala článek na dvě pokračování o jejich cestě pustinou. Nejdřív jsem se nechala tím jejím článkem odradit, protože jsem si říkala, že Tříjezerní slať a stezku kolem řeky Vydry, kde jsme o víkendu byli my, zná každý a že proti spaní venku, chumelenici a dalšímu dobrodružství to bude o ničem. Pak mi ale došlo, že to tak být nemusí a většina z vás nebude takový tvrďák, aby to bral Eliščiným způsobem (kdyby přece ano, odkaz k inspiraci zde).

Takže uklidněná tím, že na světě je mnohem víc obyčejných lidí, jsem se rozhodla vám o mojí Šumavě přece jen napsat.

Ubytování jsme domlouvali na poslední chvíli. Vyráželi jsme v pátek a v plánu bylo zůstat až do pondělí. Oba jsme si s Michalem vzali dovolenou, protože co je lepší, než jít v penzionu na snídani, co Vám připravil někdo jiný s vidinou slunného dne před sebou, zatímco Vaši drazí kolegové o tom u práce můžou jen snít? Nakonec to dopadlo trochu jinak, ale to bych předbíhala.

Moc jsem si přála bydlet v penzionu Arnika, protože jsem na tenhle penzion slyšela jen vše dobré. Bohužel ale o víkendu neměli místa, tak jsme si domluvili penzion Modrava. V Arnice jsme přespávali až z neděle na pondělí. Pravé dobrodružství začalo už při cestě tam v pátek, kdy jsme penziony hledali. Navigace si z nás udělala legraci (já jsem cestou volila jiná slova) a tvrdila, že jsme na místě už asi o dvacet kilometrů dřív. Když jsme dorazili na místo, dobývali jsme se do špatného penzionu (dost vehementně) a jediné štěstí bylo, že nám nikdo neotvíral. Nakonec nás napadlo porozhlédnout se i jinde a penzion jsme našli. Oba jsme byli unavení, vrčeli jsme a mě náladu zvedla až sprcha a peřina.

V sobotu jsme ráno vyráželi ven. Protože jsme chtěli na začátek jít rozumný okruh tak, abychom si neodrovnali našeho městského psa, vydali jsme se autem do Kvildy a naplánovali si asi 14 km dlouhý okruh kolem Tříjezerní slati.


Pohled z rozhledny nad slatí. Chodníčkem se pak dá dojít těsně na ni.


Pes na chodníčku samozřejmě patří na vodítko, zejména ten bojový!

Z nehorské Kvildy vede směrem do Horské Kvildy příjemná stezka - v zimě používaná pro běžky. Šli jsme kolem Tříjezerní slati z jedné strany, a uhýbali jsme na zpáteční cestě těsně před Horskou Kvildou. Trasa cestou tam vede prakticky téměř celá po lukách a je příjemně rovná. Slať jsme pak obešli z druhé strany, tam je spíš kopcovitý a lesní terén a bylo fajn se projít ve stínu a chládku.

Na slatích je rozhledna a pak se chodníčkem dojde na další výhledové místo. Nejdřív jsme si říkali, že je škoda, že bažina téměř vyschlá. Názor jsem rychle změnila, když mi ze zábradlí dolů spadl batoh. Schválně, byli jste tam? Spadlo Vám tam něco? Prosím, řekněte, že ano, protože Michal mi tvrdil, že jsem asi jediný člověk, kterému se tohle povedlo. (Žene, že se to může stát komukoliv?) Já totiž nejsem chaotik. Nene. Vůbec jsem v půlce cesty nezapomněla vodítko u mraveniště a vůbec se pro něj Michal nevracel a ten batoh tam taky spadl sám od sebe. A do večera jsem pak už byla úplně v pohodě, čili bez chaosu a karambolu.

Když jsme došli zpátky k autu do Kvildy, dali jsme si tam oběd (na tomto místě je třeba vyzdvihnout lívance s jahodami) a vrátili se na Modravu. Večer jsme si pak dali ještě procházku po cyklostezce za hotelem (tentokrát už bez unaveného zvířete) a krásný den zakončili lehčí večeří (na tomto místně je třeba vyzvednout palačinky s borůvkami z restaurace v Arnice (a ne, vůbec jsem se tam nepřecpávala jak na výkrmu, oni jen prostě výborně vařili, to si prostě doma takhle dobrý nikdy neuděláte!)).


Cyklostezka za Modravou vede kolem Vydry

No ale ještě o večerní procházce. Nejkrásnější světlo bývá v pozdní podvečery. A tenhle podvečer to potvrdil, k tomu vlahý vzduch. Co vám budu povídat, bylo nám krásně.

Nedaleko za penziony v Modravě je i nouzové nocoviště. Byla jsem překvapená, že jde o rozšířenou instituci po celé Šumavě a krátce jsem pomyslela na to, jaké by to bylo, spát venku, asi fajn, že? Ale přešlo mě to. Víte kdy? Přesně v tu chvíli, kdy jsem po sprše zalezla do duchen. Noční venkovní dobrodružství bylo odloženo na jindy. No nebojte, ona mě Eliška jednoho dne zapojí. Už několikrát jsem slyšela podezřelé a nadšené zvolání, že jsem vlastně přesně materiál pro ultramaratony. Kde na to přišla netuším, ale ona bude tak dlouho dolat (Markét, to bylo tak boží, ten východ slunce a ta očista. Ach, báječný víkend, měla jsem jen jednu kofeinovou kapsli), až mě udolá. A kdo pak bude fňukat a litovat nad zbědovanýma nohama? Hádejte. Ale zpět od šíleností k pohodovému turismu.

V neděli jsme se probudili opět do slunného rána a vyrazili na další zhruba třináctikilometrovou trasu kolem řeky Vydry, kde vede naučná stezka. Vycházeli jsme z Antýglu směrem na Čeňkovu pilu. Jde se téměř celou dobu kolem vody, všude balvany, na hladině se odráželo sluníčko a lesní stín se příjemně střídal s místy, kde svítilo.

Když jsem se dívala z mostu, jak lidi přelézají mezi kameny, říkala jsem něco škodolibého. Zhruba to znělo takto: "Haha, další, co tam chtějí spadnout, to mě by se nikdy nestalo". Víte, já totiž chodím na spirals. Trénujeme tam krom jiného i rovnováhu. A já mám báječnou rovnováhu. Tedy to jsem si myslela do doby, než mi ujela na mokrém šutru noha a než jsem do půli stehen zahučela. Voda... ehm. No, co o ní říct. Byla hodně ledová a byla mokrá. A moje boty taky. A můj zadek byl jaksi do oranžova od kamení. No jaksi hodně do oranžova. Naštěstí pro mé sebevědomí nemáme fotodokumentaci, Michal zrovna fotil řeku a byl ke mě zády.


 No, řekněte, kdo by si nešel zkusit přejít tam a zase zpátky?


No ale nejsem z cukru, žeano. Po amazonsku jsem si  kolem pasu ovázala svetr, aby nebyl vidět zmazaný zadek a v mokrých botách jsme vyrazili směrem na Turnerovu chatu. Těšili jsme se, že uvidíme vydry, které tam chovají, ale ty zrovna nebyly doma. Předělávali jim ve výběhu jezírko. Tak jsme vypili pivo a pomazlili se s jinými obyvateli. Pořádně lenošnými obyvateli.



Kočky jsme viděli tři, ale mají jich prý šest. Koho mi to jen připomíná?

Když jsme došli až do Čeňkové pily, měli jsme se točit jinou trasou zpět. Bohužel to ale vypadalo tak, že celá vedla stezka vedla po silnici, takže jsme se otočili a šli zpět stejnou cestou.

Na tomhle místě nám začala kulhat Lilina. A to tak, že chodila po třech. Turistický výšlap se rázem stal velmi sportovním, dokonce to místy připomínalo vzpěračství. Na střídačku tahali 17,5 kg živé váhy na zádech. V takových případech děkuju své prozřetelnosti, že jsem si nepořídila velkého bula, protože kdo by tahal těch třicet kilo, to teda netuším. Navíc doba pokročila a odpoledne se na stezce vyskytovalo plno lidí. A všichni se na nás dívali jak na magory, co už nevědí, co by s tím psem vyvedli. Dokonce ho chudáčka nosí, aby sám ťapat nemusel, no vrchol zpovykanosti, že? A vysvětlujte všem, že pes hrozně kulhá a že nejste na palici.

Tentokrát je mi snad možno i odpustit, že jsem opět chaoticky ztratila vodítko. Matně si pamatuju, že jsem ho na chvíli vztekle zahodila, když jsem zvedala Lili na záda, bohužel už mi autopilot nenaznačil, že zahozené je docela dobré zvedat, pokud ho nedejbože potřebujete později. Když jsme to zjistili, už jsme se nevraceli a Michal se ani nesmál, ani nenadával (nesl zrovna psa). Je to jednoduchý, já si myslím, že mi prostě bylo souzeno to ztratit, nemá to nic společného se mnou, to prostě zasáhl osud!

Večer jsme dorazili na Arniku značně zmožení. Naštěstí mi ale kuřecí medailony se sladkou tečkou v podobě borůvkových palačinek (ano, už zase, ale vy byste taky neodolali, vážně ne!) zvedlo náladu.

Říkali jsme si, že psí tlapka si do rána odpočine a můžeme udělat nějaký menší výšlap, ale bohužel, bylo to stále stejné. Z penzionu jsme se museli dopoledne odhlásit, takže tam psisko zůstat nemohlo a na to, aby čekala v autě bylo moc vedro. No a tak jsme si užili příjemné dopoledne s báječnou snídaní, chvíli se ještě tetelili na sluníčku na Modravě a v zájmu pacienta jsme vyrazili zpět domů.

Nutno podotknout, že nemáme psího simulanta.

Odpočinek nákladu i nosičů (jeden za fotoaparátem, druhý na lavičce v pozici ležícího střelce mimo záběr)

Ještě v úterý stále chodila po třech a tak jsme ji vzali preventivně na veterinu. Jestli mi bylo líto, že jsem na Šumavě nestihla běhat, mohla jsem být v klidu. Návštěva na vetcentru byla dalším nadstandardním sportovním zážitkem. Kdo má bulíčka, který nechce zůstat na stole rentgenu (zde je na místě znovu zopakovat 17,5 kg živé váhy)  a už vůbec si nechce lehnout, dobře ví, o čem mluvím. Zpocená byla sestřička, zpocený byl pan doktor a zpocená až za ušima byla panička. Nakonec pomohlo, že pan doktor držel přední tlapy, sestra zadní a já jsem zalehla Lili shora. V tomto složení se snímek konečně podařil, avšak s docela smutným výsledkem.  Zlomená záprstní kůstka. Takže psisko mělo proč kulhat, ale naštěstí je to miniaturní zlomenina, ani nešla zafixovat a prostě se jen s prášky proti bolesti čeká, až to sroste. O lamentacích na téma, že to tříletý zvíře bylo za svůj život zdrávo tak půl roku, pomlčím, zanadávala jsem si dost, vás tím nudit nebudu.

Prášky proti bolesti naštěstí zabraly a už byste nepoznali, že madam má něco zlomeného. Začíná být problém ji udržet v klidu a asi půjdeme na veterinu znovu - tentokrát pro odvar z makovic nebo tak něco.

I když tedy šlo o výlet veskrze obyčejný, vidíte, že o zábavu ani o krásy přírody nouze nebyla. Vřele doporučuji na víkend někam vyrazit, třeba právě na Modravu. Má to jen jedinou nevýhodu, nebude se Vám pak chtít do práce ani omylem. Návrat ze sluníčka a přírody do městské reality byl dost krušný.

A úplně nakonec si neodpustím krátké hodnocení ubytování, kdybyste se rozhodli tímto směrem vyrazit.


Penzion Modrava? No, sice jsme měli na pokoji koupelnu, a vybavení bylo relativně nové, ale jinak se mi moc nelíbilo, že za celou dobu jsme nikoho nezajímali. Nikdo po nás nechtěl se zapsat, nikdo neřešil, jestli na snídani patříme nebo ne a celkově to bylo dost neosobní. Stavba má hezký venkovský ráz, ale penzion je celý dřevěný a bylo slyšet každé šustnutí. 

Arnika, která je asi o sto kroků vedle, byla levnější. Koupelnu má na patře společnou, ale vůbec ničemu to nevadilo. Paní majitelka se s námi pozdravila, vše nám ukázala a celkově jsem měla pocit, že jsme vítaní hosté. Pokud budete váhat, rozhodně doporučuji Arniku. Navíc, jak už jsem několikrát zmiňovala, báječně tam vaří. Jídla jsou taková klasická, ale dělaná poctivě z čerstvých surovin. Takže pro nás napříště jasná volba.


Takže šup šup, batůžky zabalit a vyrazit! U nás je pro příště (až nám sroste pes) v plánu Sněžka nebo Brdy, uvidíme (se?).







pátek 13. května 2016

Noc literatury

V Praze už bydlíme nějakou dobu, ale já o ní pořád uvažuju jen v rámci opuštěných a vzájemně téměř nepropojených ostrovů.  Souostroví Podolí-Stodůlky-Smíchov-Hlubočepy nebo třeba souostroví kterému říkám trasa půlmaratonu. Ta je v mé hlavě lehce propojená s Letnou, Holešovicemi a centrem. Pořád si tu ale připadám zvláštně a nějakou dobu to ještě bude trvat. Vždycky je mi ale o trochu líp, když mi něco zase zapadne do sebe. A to se stalo včera. Do své mapy jsem připadala ostrov Karlín.

Dřív, když se řeklo slovo Karlín, vybavilo se mi akorát to, že má černou duši a že tam řádila voda. Až se v budoucnu řekne Karlín... no, to už bude jiné.

Došlo k tomu asi takhle:

Před dvěma týdny mi volala kamarádka Lída, že s ní nikdo nechce jít na Noc literatury a protože mám ráda knihy, mohlo by se mi to líbit. A já jsem tak nějak vlažně řekla, že půjdu a uvidíme.

Mělo jít o úryvky z knih předčítané celý večer na různých místech právě v Karlíně. Mě ta akce přišla nudná, protože já vlastně nemám ráda známé osobnosti. Spoléhala jsem hlavně na to, že v nejhorším skončíme někde v kavárně na víně i bez knížek, protože (nebudu lhát) tohle by nám šlo dobře. Jak moc jsem se spletla!

Už když jsem vyrážela z práce a přesedala na tramvaj, výrazně se mi zlepšila nálada. Konečně cesta nad povrchem, konečně se bylo na co dívat. Ale kam se tramvaj hrabe na přívoz. Ten, kterým jsme jely, se jmenuje Holka. Tahle podivná Holka vás převeze přes řeku v místě, kde nejsou mosty - z HOLešovic do KArlína (nebo naopak). Dovolte mi vlastizrádcovskou vsuvku. Všichni víte, že miluju Brno, ale jedna věc mu chybí. Propojení s řekou. Řeka tam sice je, ale nehraje v roli města tak důležitou roli. Lodí se svezete leda na přehradě a ta je stejně až za městem a v Brně ani není moc zvykem posedávat kolem řeky a trávit tam volný čas. A to je škoda, protože mě se to tak líbí! O to víc jsem odjakživa toužila svézt se přívozem, když už ta možnost v Praze je. A to se mi podařilo až teď.

Bylo krásně, teplý vzduch rozrážel vítr a já jsem si přála, abychom nejeli pár minut ale aspoň hodinu (a taky by se mi líbila sklenička bílého do ruky). Cítila jsem se jako nadšený mořeplavec, spokojený úsměv od ucha k uchu a než jsem se vzpamatovala, muselo se vystupovat a byly jsme na prvním čtení v Economii. Nemělo to tam ale dlouhého trvání. Vzhledem k tomu, že vzduchu tam v malém sále neměli moc, braly jsme s Lídou rychle nohy na ramena.

Oběma se nám dost líbila Kočičí kavárna a protože jsme před začátkem čtení měly i trochu času (a tu žízeň), došlo i na parapetové posezení na polštářích s dvojkou bílého. Kočky byly bohužel schované, aby je návštěvníci Noci literatury moc nestresovali, ale do místnosti s pelíšky je zavedená webkamera a člověk tak aspoň vidí, jak se šelmy umí rozvalovat v pelíšku. Až se příště narodím, doufám, že jako kotě do téhle kavárny. Jakožto člověku by se mi tam líbilo kdykoliv i bez čtení, ale právě to dodalo celé věci správný lesk!

Šlo o úryvek z knihy Lala od polského autora Jacka Dehnela, který předčítal Jan Teplý. A já? Já jsem Janovi věřila vše od prvního do posledního slova a jako bonus si užívala jeho hlas, protože ten je podmanivý, osobitý, mužný (A jestli to řeknete mému Michalovi, všecko zapřu!). My si tedy taky doma občas čteme před spaním jeden druhému, ale tohle se s tím prostě nedá srovnat. Ty nudné známé osobnosti se najednou mění před očima na výborné herce, kteří to prostě mají v malíčku. Nejde o obyčejné předčítání, před očima vám ožívají postavy z knih. Jacko byl postava báječná, o své svérázné bábi z knížky vyprávěl s veselým nadhledem. Moc mě bavila dynamika toho úryvku, ale jen co jsem do něj vplula a uvelebila se, byl konec. Bylo mi líto, že to tak rychle uteklo a kdyby mě nelákalo další čtení, vstávalo by se mi z vyhřátého křesílka o dost hůř.

Z časových důvodů i z pohodlnosti jsme se rozhodly pohybovat se hlavně v okolí Karlínského náměstí. Proto jsme se na další čtení vypravily do domu Domu dětí. Rázem jsem si připadala jako zpátky na ZUŠce. Dlouhé chodby, schodiště, vystavené sochy a kresby a ta klasická školní vůně. A v tomhle prostředí jsme se ponořily do příběhu Pokračovatel rodu od Alexandra Münninghoffa. Znovu šlo o vzpomínky na prarodiče, tentokrát vzpomínky na dědečka z raného dětství. Zatímco babička Lala z prvního čtení byla svým vnukem vykreslená s humorem a lehkou ironií, dědeček z toho druhého byl líčen dětskýma očima. Očima kluka, který s podivným přísným dědou vycházel jako jediný z rodiny. S dědou sdíleli tajemství a rituály. . Úryvek předčítal Jiří Štrébr a já jsem ho najednou viděla zároveň jako dospělého chlapa i jako malého uličníka. V téhle krátké části knížky šlo nejspíš hlavně o propojení času, kdy  dětské hry a naivita se prolínají s pozdějším pochopením drobných narážek a celkových souvislostí. Střet dětského a dospěláckého světa a nastínění doby tehdejšího Nizozemska v předvečer druhé světové války. Nejspíš bych se do celé knihy taky dokázala spokojeně začíst, ale dávala jsem si pozor, abych skončením úryvku nebyla tak překvapená. Hned jsme se pak natěšeně zvedaly na další místo.

Dostaly jsme se do čajovny Dharmasala. Je to místo jako stvořené pro autorská čtení a podobné akce, navíc tam krásně voní indické koření a hned u vchodu jsme si daly moc dobré víno. V hezkém tmavém sále jsme se usadily spokojeně k dalšímu poslechu, tentokrát úryvku z knihy portugalského autora Heldera Maceda Život tak krátký na lásku tak dlouhou. A já jsem to nejspíš absolutně nepochopila. Autor očividně cílil na úplně jinou čtenářskou skupinu. Ani vám přesně nedokážu popsat, o co vlastně šlo. Přísahám, že jsem se snažila chápat a chytat se (aspoň prvních pár minut), zvlášť proto, že předčítal Aleš Procházka, který má naprosto úžasný hlas. Jenže jsem se ztratila... v narážkách na všechno možné od opery až po berlínskou zeď (ano, tady jsem se chytla na zmínku o Stazi a filmu Životy těch druhých) ale vzápětí se zase zamotala mezi politikou a životní filosofií o hudbě před textem a textem před hudbou (pro sebe jsem si to přeložila jako otázku "Co bylo dřív, slepice nebo vejce?", ale ehm, beztak to bylo špatně). Takhle jsem si naposledy připadala na etnologii při homo faber a vývojové řadě pluhů. Jak takhle? No, zkuste hádat.
Popravdě se mi ulevilo, když ukázka skončila. Lídě jsem si postěžovala, že jsem na takovéto věci asi málo intelektuál (ona mi k velké úlevě řekla, že se jí to taky nelíbilo) a rychle jsme se posunovaly dál.

Už v čajovně jsme si našly čtení z knihy Ódinovo dítě od Siri Pettersenové v Nergelliho viaduktu. Anotace mě děsila - bezocasá stvůra, bájný tvor. No, říkala jsem si, že tady zase půjde o šlápnutí vedle. A spletla jsem se. Tohle byl klasický příklad toho, kdy nejlepší přijde nakonec.

Prostor pod viaduktem je nádherný a vzdušný.  Maličká, štíhlá a netradičním způsobem krásná Jana Stryková nejdřív všechny uvedla do problematiky norské fantasy ze světa, kde lidé jsou bájní tvorové (jako jediní bez ocasu), nebezpeční a navíc prý roznášejí plíseň. Upozornila nás, že nejspíš všechno nepochopíme, ale že to vůbec nevadí. Já jsem byla už od chvíle, co jsme vylezly z čajovny, v módu "negramot", takže mě to vůbec nerozhodilo, prostě jsem se jen připravovala na další fiasko. Ukázka mne ale strhla. Jana Stryková do toho dala hodně energie, opět jsem jí věřila od začátku do konce, bylo to jako ocitnout se přímo v centru dění. Ta napjatá magická atmosféra dýchala z každého kouta. A pro mě to byla první kniha za večer, u které jsem si řekla, že si ji musím přečíst. A co se týče ukázky samotné, pochopila jsem téměř vše a jsem si jistá, že zbytek by přišel sám s příběhem. Když jsem o tom pak přemýšlela, vlastně mě to upozornění na začátku přišlo legrační. Jana Stryková nejspíš není velký čtenář scifi a fantasy, protože po směsi Hlídek, Duny, Kulhánka nebo Asimova by ji svět tvorů s ocasy neměl šanci rozhodit. (Je tedy pravda, že když by si přečetla Kulhánka, nerozhodí ji už nikdy nic). I když trochu jsem jí tu nepolíbenost tímhle žánrem záviděla. Může teprve všecko objevit!

Pro mě v ten večer už nebylo co objevovat, nebylo už co víc nasávat. Byla jsem příjemně spokojená a okouzlená a mohla jsem se v klidu vydat pěšky na Florenc a pak k nám domů na kopec - okouzlená samotným Karlínem, knihami, vlahým téměř letním večerem, lehce ovíněná.

Už si nikdy nebudu myslet, že Karlín má černou duši. Je totiž hlavně zelený, má široké ulice s kavárnami a oplývá příjemnou tak trochu berlínskou atmosférou.
Určitě jsem tam nebyla naposledy, protože na své oblíbené pražské "ostrovy" se ráda vracím. A až mě někdo bude příště zvát na Noc literatury, bude můj souhlas nadšený. A kdoví, třeba se tam za rok potkáme, protože by určitě byla škoda nejít.

pondělí 4. dubna 2016

Pražský půlmaraton, aneb radši žádné aneb, protože všechny, co mě napadly, jsou negativní

Loni v říjnu jsem se nechala vyhecovat, abych se s kolegyněma z práce přihlásila na pražský půlmaraton. Startovné jsme měly sponzorské a nakonec to ukecávání holkám šlo docela hladce a netrvalo ani tak dlouho. Víte, mám za sebou velkýho strašáka - nedokončené magisterské studium - a říkala jsem si, že tohle je něco, čím bych si mohla malinko spravit svědomí. Prostě se kousnout a zkusit překonat sama sebe. A dát si cíl, co by mě nutil pravidelně běhat. A postupně to šlo. Začínala jsem na třech a čtyřech kilometrech. Když jsem se dívala do historie v ednomodnu, u 5,4 km za 41 minut mám dokonce připsanou euforickou poznámku "životní výkon".
A potom jsem uběhla sedm, osm, děvět, dvanáct, čtrnáct... Můj cíl byl vědět, že dám patnáct kilometrů bez větších problémů a zbytek nějak doklepat.

Článek o běhání jsem celou tu dobu vydržela nenapsat, přestože se z běhu stala důležitá část mýho života, ale já jsem to prostě nechtěla zakřiknout. A teď je hotovo, takže můžu psát :)

Nejela jsem v žádném cíleném tréninku, prostě mě jen těšilo jít běhat a doběhnout trochu rychleji, trochu dál. Ehm... moje klouby si právě klepou na čelo a nadávají mi, že jsem pěkně blbá, ale o tom až později.

Už tři dny před půlmaratonem mě strašily noční můry. Shazovala jsem lidi do Vltavy, opila se na trati a zapomněla doběhnout, několikrát se ztratila a přejížděla z jedné části trasy na druhou přívozem a tak dále a tak dále. Podobné fantasmagorie už se mi nezdály dlouho.
 A ke snům se přidaly různé pochybnosti. Krásně se to proměňovalo. Strach, že budu muset při závodě jít na toiku, strach, že mě budou rozčilovat lidi, nebo že mi pojede v hlavě nějaká totálně debilní písnička. Dokonce, že mi špatně měří endomondo a že mi to třeba vůbec neběhá tak, jak si myslím. Strach, že mi dojde dech... Že mi bude hrozné vedro a že vlastně najedou došlo k velké změně počasí a já na to nejsem zvyklá, protože běhám v chladu. Jo, jsem v tom dobrá, umím se solidně vynervovat sama :).

No ale přišel pátek, já jsem si s Eliškou a Mončou šla pro registraci. Bylo tam neskutečně moc lidí, takový trénink na pocity z velkého davu. Ale nálada mezi lidmi tam byla příjemná a cestou domů jsme tramvají část trasy projely. A mě se najednou ulevilo a obavy odpluly pryč. Začala jsem se hodně těšit, protože jsem v tom nebyla sama, startovaly jsme s holkama z práce, které považuju za kamarádky. A najednou mi bylo fajn. Někam patřím, jdem do něčeho šíleného spolu.
A noční můry byly pryč. Z pátku na sobotu jsem spala dobře a ráno jsem na zastávce potkala další lidi s batůžkem z registračního balíčku a pak Monču. A všichni jsme se na sebe tak spiklenecky usmívali a Monča mě celou cestu bavila, protože ona je hodně pozivitní holka a má pořád hlad (vážně pořád!).

Největší legrace přišla, když jsme došly s Terčou a Mončou do našeho koridoru. Startovní číslo jsme měly jen pár položek od sebe. No a přišly jsme tam relativně pozdě, takže jsme byly téměř poslední. Koridor L. Je vám L povědomé? No jasně, L jako Lama! Jak se to hodilo! No a jak nám k tomu vyhrávala Vltava od Dvořáka a jak jsme si z toho dělaly legraci, tak se nám mezi ostatníma lamama startovalo dost dobře.

A jak se mi běželo? Půl na půl. Na začátku jsem se propracovala dost dopředu, byla jsem v klidu, běželo se po místech, která mám ráda.

Nevěřila bych, jak mě dojme povzbuzování naprosto cizích fanoušků. Já jsem si plácala s lidma! A dojímalo mě jejich fandění. A pak jsem na 10. km potkala Michala. Odběhla jsem mu dát pusu a na otázku jak se mi běží, jsem odpověděla skvěle. No a pak to jelo. Jedenáctý kilometr byl od toho desátého nějak moc daleko, ale pořád to tolik nevadilo. A pak dvanáctý. A mě hodně začly bolet klouby. A já jsem byla tak ráda za občerstvovací stanice. Ty jsem neprobíhala. Zaprvé jsem potřebovala chvilku jít a za druhé, mezi těma kelímkama to bylo o ústa.
A taky jsem si dovolila krátkou chůzi na patnáctém. A pak to začalo být opravdu pravé peklo. Chodila jsem ještě několikrát, ale vždycky jen kousek, protože to bolelo stejně při běhu jako při chůzi. No, asfalt je prostě tvrďárna pro tvrdý lidi a měkký boty. Mohla jsem všecko v klidu udýchat, svaly taky v pohodě, ale moje drahé kosti se prostě spikly proti mě. A bolely a snad i chrastily.

Víte a přesně v takové krizi přišlo několik povzbuzení jako na zavolanou. Když jsem na šestnáctém zase kousek šla a uzavírala dohody sama se sebou - Markét, ok, chvíli si dovol jít, ale u té cedule to zas rozběhni, jo? No dobře tak ne, tak určitě u té další! - přiběhla ke mě cizí paní, pohladila mě po zádech a řekla, že to zvládnu, že už je to jen pět kilometrů. A mě se zase chtělo běžet. Na sedmnáctém kilometru mě doběhla Terča, její "Ha mám tě, už tě honím sedmnáct kilometrů" mi zase vlilo trochu života do žil. Asi kilák mě povzbuzovala a bavila (většina toho humoru je nekorektní tudíž neprezentovatelná) a kousek před tunelem odběhla.

Běželo jí to v tu chvíli podstatně líp než mě no a když jsem zase chtěla jít, volal za mnou nějaký pán: "To nééé, právě jsem ztratil motivaci!". A tak jsem běžela zas a za chvíli znovu přešla do chůze a znova ten pán: "Ježiši, to mi nemůžeš udělat!". A tolik mi pomohl, že jsem mu nakonec utekla do kopce. A víte co je nejlepší na 18. kilometru? Už je to jen tři kiláky do cíle a to je hrozně fajn. Navíc jsem si říkala, že čím rychleji se seberu, tím rychleji to budu mít za sebou. A nějak to zázračně pomohlo, nohy bolely míň a já jsem do toho cíle nakonec doběhla. A znovu jsem potkala motivační ceduli! Ta byla ze všech nejlepší :). A dokonce jsem na modrým koberci zrychlila!

Můj reálný čas byl  2:19:51. Je to o deset minut lepší, než můj odhadovaný čas (a ok, o deset minut horší než naduté představy mého schovaného sebevědomého já, které má od půlmaratonu zalepený zobák a nebudu mu dopřávat sluchu ještě hodně dlouho, TAK!)



No, ale obavy se nenaplnily. Lidi mě nerozčilovali (až na těch pár, ale s těmi si poradila moje přestavivost). Dech mi nedošel, svaly mě nebolely. K běhu hrála super hudba, takže staré odrhovačky vůbec neměly šanci.  Krize přišla, ale to jsem věděla, že se stát musí. Dostala jsem medaili a diplom a banán! A asi dvacet minut jsem šmatlala skrz zázemí za Michalem a téměř jsem pak nebyla schopná vyhoupnout se na rantl mostu, abych si tam sedla.

Odpoledne pak už bylo za odměnu. Vietnamské jídlo a válení se na sluníčku. A divná špatná nálada postupně odplouvala a mě bylo líp a líp. A dneska už cítím zase sílu ve svalech a uvažuju co s běháním dál :). Chvíli jsem měla pocit beznaděje, že můj cíl je za mnou a další nemám, ale to už je pryč.

Překonala jsem sama sebe, protože kdybste se mě loni touhle dobou zeptali, zda někdy uběhnu půlmaraton, vysmála bych se vám, že takovou blbost bych neudělala. Navíc se mi zase trochu urovnaly hodnoty a přišla zdravá pokora. A můj další cíl je udělat něco s kyčlema a běhat dál pro radost a třeba se přihlásit na nějaký menší závod po měkkém. Já starý nerváček a stresař jsem začla mít ráda závodní atmosféru, to je prostě změna jak blázen.

A všichni kdo to doběhli v sobotu se mnou, mají můj obdiv, protože to nebyla prdel. A mají ho i ti, co nedoběhli - přesně ze stejného důvodu: NEBYLA TO PRDEL! Nad Keňankama mi zůstává rozum stát, nevím, jak je to možné, že to někomu takhle běhá, i českým běžcům gratuluju, protože ty časy... jako JAK?

No a Eliško, Mončo, Tery? Díky, že jste do toho šly se mnou, díky za motivaci, povzbuzování a rady, trpělivost a vlastně za celou tu dobu od října. Bylo to super!

Pro všecky ostatní - tady jsou naše slavné časy. (Protože jsem marná na půlmaratonských stránkách, zkopírovala jsem si je z Eliščiného blogu :) )

Eliška - 10 km: 55 min 52 sec - cíl: 2 hod 5 min 26 sec
Terka - 10 km: 66 min 51 sec - cíl: 2 hod 18 min 1 sec
Já- 10 km: 61 min 55 sec - cíl: 2 hod 19 min 51 sec
Monika - 10 km: 66 min 51 sec - cíl: 2 hod 21 min 42 sec





Zdroj: http://eithne.pise.cz/469-sportisimo-1-2maraton-praha.html