Pasti a pastičky

Protože jsem od přírody člověk, který je ochotný sám sobě dělat ústupky, musím si na sebe vymýšlet mechanismy, abych fungovala. Říkejme tomu pasti - někdy větší, někdy menší.

Ty menší jsou ty, které si vytvořím sama na sebe ze cviku, spíš jen povrchně (někdy ale báječně fungují).
Třeba dopředu dobře vím že se musím trochu hýbat (ale přitom je mi jasné, že se mi FAKT nechce). V takových případech si koupím předplacenou permici, aby mi bylo utracených peněz líto a donutilo mě to prostě je procvičit, proplavat nebo tak něco. Nebo o nějaké činnosti povím někomu, před kým by mi bylo trapně, pokud bych s tím sekla.
Jenže jsem dost líná a tyhle malé lsti nejsou můj nejsilnější arzenál. Moje lenošné já umí menší pasti v některých pasivních obdobích snadno obejít. A způsob obcházení je přímo hrozný! Prostě něčím nezačnu, protože je mi jasné, že to ani nedotáhnu do konce.

No a přesně na tomhle místě musí nastoupit pasti závažnější, takové, co apelují na černé svědomí.
V takových momentech už fungují jen příklady. Vzory lidí, kteří se mi líbí takoví, jací jsou a u kterých vím, že to, čeho dosáhli, nebylo ani trochu zdarma. Prostě to, kde vím, že sezením na zadnici se do vytyčeného cíle nikdy nedostanu.

Můj poslední příklad je kluk ze Slovenska, Zolo Kis, který se dostal ze závislosti na drogách a v rozhovoru pro blog hemmet.sk řekl jednu zajímavou věc, co mě donutila se zamyslet. Zamyslet se nad tím, jak málo si často vážím svých vlastních rozhodnutí. Nejsem narkomanka, ale pokud je závislý člověk schopný uvažovat tímhle způsobem, proč bych toho neměla být v běžných oblastech schopná i já?

...Tisíckrát som sa rozhodol, že končím s drogami, a na druhý deň som sa aj tak nafetoval. Dospelo to až do štádia, keď som si povedal, že som nesvojprávny, lebo rozhodnutie, ktoré spravím dnes, je už zajtra ničím. Ocitol som sa v slepej uličke, z ktorej som nevedel vyjsť von. ...
... To, že som abstinent, nie je zadarmo. Hovorím o sebe na rovinu, že som abstinujúci narkoman, a je mi príjemné, keď to o mne ľudia vedia. ...
http://www.hemmet.sk/2015/01/zolo-kis.html

No, začali jsme trochu vesele, končíme vážně... Ale takhle to prostě je.
A víte co? Když si vzpomenu na Zola, nemám problém umýt nádobí, nemám problém jít cvičit, neodkládám už tolik věcí na zítra.
A je mi tak líp.

Bažím...

... po radosti u lidí kolem sebe. Ráda sleduji po očku životy mých blízkých (i dalekých). Hřeje mě, když je vidět, že mají fajn spokojené bytí, hezké vztahy se svými partnery, v životě se jim daří něco, co v mých očích má hodnotu a pokud mají nějaké smutky, ráda s nimi doufám, že brzy bude líp.

Nejradši začínám pracovní den pěti minutami u kávy a porozhlédnutím se, co je kolem mě. Večer mi zase čas od času moc zpříjemní cestu domů telefonát od přátel, se kterými jsme třeba jen ve sporadickém kontaktu.

V jedné mé oblíbené knize je pasáž o tom, jak je zase krásné po válce cestovat večer vlakem po Anglii, kdy okna nejsou zatemněná a je vidět lidem do oken, protože si člověk může představovat, jak asi obyvatelé domů žijí, co je potkává. I já se ráda dívám lidem naproti do okna, a věřte, není to voyerství. Většinou u toho stejně nemohu najít brýle, takže vidím jen obrys. Navíc mne neuspokojí hádka nebo polonahý muž, mnohem víc mne toužím vidět pár, co spolu sedí u jednoho stolu a večeří.

Je fajn vědět, že člověk není sám. A vlastně i kdyby byl, každý večer se nějaké okno rozsvítí.

Bilancování a balancování

Ač svátky byly plné dětí, psů, sněhu a pohybu, Silvestra jsem jako tradičně zazdila. Do půlnoci jsem si zdřímla a pak se nechala probudit na přípitek (světe div se, že můj budíček neutekl, příjemná jsem nejspíš nebyla). O to rychleji jsem pak po přípitku a společenském hemžení s rodinou  frčela zase do peřin.

Unikla jsem tak nejen silvestrovskému veselení a společenskému hemžení a ten večer mě taky minulo bilancování. Dostihlo mne však, dostala jsem se k němu dnes - s týdenním zpožděním. Z více stran jsem slyšela, že tenhle rok nebyl dobrý. Ano, v některých ohledech opravdu nebyl, pro část mých přátel byl krušný zvlášť jeho začátek.

O důvod víc proč si tiše povzdechnout a raději se věnovat těm, proč také trochu dobrý byl. U mě byl plný změn hned od svého začátku.

Potkala jsem nového muže a denně za něj děkuji Bohu a všem ostatním vyšším instancím. Děkuju, že je se mnou, že se máme rádi a žijeme spokojeně.

Také jsem udělala nové životní kroky. Nedokončila jsem školu, která mne tížila jako obrovský balvan, ovšem konečně to ukončilo mé trápení. Uvolnil se tak prostor k dalším změnám. Změnila jsem zaměstnání - ke své velké spokojenosti. Změnila jsem místo k životu. U tohoto bodu asi nemůžu užít totéž rčení jako u zaměstnání, spokojím se se tedy se slovním spojením "ke své rozpačitosti".

S Prahou se denně učím žít, snažím se ji vnímat i jinak, než obrovský pulsující chaos a občas se mi to i daří. Divíte se, že chaotikovi nevyhovuje chaos? No, dejme tomu, že všeho moc škodí. Pořád jsem ještě ráda za dveře bytu, které se za paní Prahou dají zavřít. Ale možná, že o tom až v jiném článku na téma Pražanda.

Taktéž jsem našla první čtenářku, která si mě jen tak vygooglila a mé psaní se jí líbí. Tímto jí děkuji, udělala mi velkou radost, když mi o tom pověděla.

Tak jak se z výčtu změn, pozitiv, radostí i rozpačitostí dostat dál? Třeba tím, že si budeme přát, aby nadcházející rok byl fajn, abychom všichni byli spolu a rádi na světě. Totéž přeji Vám mí milí menšinoví čtenáři.