Lidé na pomezí...

...víte, netušila jsem, jak jinak je nazvat.

Jsou to lidé, co si v sobě nesou takovej podivnej smutek, nejsou doma nikde, ani v cizině, ani tady. Jsou na cestách jak ve skutečnosti, tak v duši. Žádné nitky a už vůbec žádná lana. A k nim patřil i Laďa. Dlouho hledal domov, mockrát o tom mluvil, mockrát jsme to rozebírali a pak se smáli, několikrát i brečeli.
Nakonec ale cestu našel, strašně snadno, prostě se zamiloval. A pak? Hádejte...

Dneska víc než jindy se mi připomněla jedna věc.

Mělo to být jinak

a proto je to takhle. 

Protože Bůh nemá rád lidi, 

co berou do ruky štětec 

a malujou si scénáře. 

Tak pa a dobrej let, Ladi. 

Krása opakovaného

V legraci tomu říkám, že jsem "Sheldon, creature of habbits", ve více poetických náladách to jsou moje rituály. Hýčkám je u sebe, pátrám po jejich průběhu u přátel i známých.
Možná to na první pohled vypadá jako magie, ale jde o hezké obyčejné věci u obyčejných lidí, svým způsobem čarovné. Každodennost. Něco, co nás činí námi.
Pro mě je to vlastně dnes něco navíc. Po pár dnech, kdy už jsem se sebou nechtěla být ani já sama, se to špatné konečně zlomilo a je mi líp. A napadl čistý sníh a uklidil mi v duši. Řeka vypadala krásně, olemovaná náplavkami z obou stran. Ke snídani sladké pečivo. V práci klid.
A tak se mi vybavují pěkné chvíle, činnosti, co hladí.
Dotýkat se zeleniny rukama, krájet chleba, uklízet stůl, nalévat , mít hezký pocit z vůní bydlení kolem sebe, večery, kdy jsme doma spolu, večery, kdy mám ráda Prahu, protože jí pověst zachraňuje Vyšehrad.
Díkybohu, že jsem to v sobě zase posté našla, zase se sebou můžu chvíli žít.