Když poslední dobou vyrážím na toulky internetem od jídla,
architektury, oblečení až po způsob práce, narážím často na slovo slow - hlavně tedy potkávám koncpety slow food,
slow home. Nejspíš se jedná o celé hnutí lidí, co se snaží uvažovat a žít
trochu jinak, pro které je podstatné tvořit zdravé hodnoty, chovat se lépe k životnímu
prostředí a být spokojení.
Jako vždycky, k tomuhle mě nakoplo něco, co jsem na těch toulkách našla (no…nezlobte se, ale jiné to se mnou nejspíš už nebude).
Idnes publikoval článek o italském architektovi Paolu
Carlessovi. Tenhle člověk se nechtěl zatížit hypotékou a tak se rozhodl svůj
dům stavět dlouho, tak, aby si nemusel půjčovat a nejspíš i proto stavěl z části
svépomocí. Podle mě je to bydlení překrásné a má hodnotu právě proto, že
vznikalo delší dobu. Někdo může mít pocit, že šlo o z nouze ctnost, já si ale
myslím, že ten finanční handicap otevřel možnost, jak vše ladit, přizpůsobit a důkladně
rozmyslet. Připomíná mi to hodně Evu Jiřičnou a zejména to, co říká o začátku
spolupráce s klientem - Musíte se začít ptát, protože musíte pochopit, jak
ten člověk žije a nabídnout mu možnost, jak na základě toho uzpůsobit jeho dům.
V případě našeho Paola byl architekt sám sobě klientem,
což není tak obvyklé.
Co mě ale fascinovalo na článku ze všeho nejvíce - Carlesso
zmínil několik knih, které ho k uvažování nad čistou architekturou
dovedly. A já jsem mu tleskala, protože kromě Zahradníkova roku od Karla Čapka
byla v seznamu také jedna má moc oblíbená knížka (spíš tedy knížečka). Znáte Muž,
který sázel stromy? Člověk, prostý, obyčejný, který věnoval léta práce
tomu, aby uzdravil krajinu. A pomalá práce, která dává smysl přesně zapadá do konceptu
slow.
Proto mi třeba u
pořadů typu „Jak se staví sen“ vstávají vlasy na hlavě. Jak se dá něco hodnotného
stvořit za pět dní? Podle mě nedá, ovšem na to nikdo nehraje, hodnota se vymění
za to, že projekt je drahý, což jak všichni víme, není totéž. Nechci tím ale nic
snižovat, byla jsem poučena, že moje uvažování je trochu scifi (já tomu tedy radši říkám další
level, líbí se mi to víc). Prý spousta lidí by dala přednost tomu, že na týden odjedou
do lázní a někdo za ně vyřeší a zaplatí jejich interiér. Ano, to je pravda. Realita je všude kolem přesně taková.
ALE!
Je ale špatné chtít něco víc? Chtít to jinak a nebýt vděčný
za vichr v životě, kdy za vás rozhoduje někdo jiný a vy musíte zůstat "hodní" protože přece ten někdo platí? Já doufám, že ne. Že je v pořádku se proti tomu postavit.
A protože často a ráda hledám společné jmenovatele, našla jsem kromě
slova pomalý i slovo trpělivost. A i když se nerada přidávám k jakýmkoliv
hnutím, tentokrát se přihlásím. JÁ jsem pomalá a někdy se mi daří být i trpělivá.
TAKŽE
Myslete pomalu, je to zdravé!
