Je o Brně, o prostoru, o lidskosti a nelidskosti o lásce a jejích podobách. Mockrát mi vyrazila dech, od první stránky, kdy se Frau Landauer vrací do Černopolní... Taky se takhle jednou budu vracet? Po dlouhé době? Budu ještě pořád znát ulice a jejich atmosféru, nebo si budu připadat cizí?
Od začátku je v knize skloňované, ohýbané a oslavované světlo. Já jsem nikdy nebyla s ničím, co se týká bydlení, tolik ztotožněná. Potřebuju k životu světlo, NAPROSTO NUTNĚ. Musím si vařit ranní kafe a dívat se z okna a vědět, že zrovna ten den bude nádherný. Musím mít radost a vylézt na balkon do ranního chladu s bosýma nohama a dívat se do světla, co mě nutí přivírat oči.
Když jsem se pokusila sepsat si priority kvůli bytu, bylo to na prvním místě. Světlo, světle žlutá a zvenčí záblesk zelené a taky oranžová a čistý prostor. Dál od těchto věcí se nejsem schopná dostat. Jsou příliš abstraktní ale zase tolik jasné! Budu muset dál přemýšlet a pátrat, z něčeho slevit (samozřejmě nemůžu slevit ze světla).
Možná jsem Skleněný pokoj neměla číst v době, kdy hledáme bydlení, nebo naopak, možná měla, to se teprve uvidí.
http://idsjmk.cz/img/right/vila_brno.jpg
Tu knížku Vám ale můžu jedině doporučit. Pokud znáte Brno trochu víc, budete s tam v duchu procházet, usmívat se nad německými názvy míst a příště se v Lužánkách projdete o to raději. Vzpomenete si na café Zeman, jak je nově otevřená a krásně nenápadně umístěná v parku.
Znáte historii, takže budete přesně vědět, co přijde a stejně Vás okupace zase rozesmutní. Nerozumím tomu, jak britský autor mohl ta místa a nás takhle vystihnout. Je to hrozně podobné, jako když se procházíte Brnem s Gertou Schnirch, ale Kateřina Tučková žije v jejím domě, ale jak to dokázal Mawer? Je mi to záhadou.
Přečtěte si tu knížku. Stojí za to.
http://www.elemfoto.estranky.cz/img/mid/3740/vila-tugendhat-vyhled-z-terasy-na-petrov-a-spilberk.jpg
