úterý 23. srpna 2016

This is Sparta!

Dnes bych se s vámi chtěla podělit o něco, co bychom pro začátek mohli nazvat chybou v úsudku.

Než ale přejdu k samotnému tématu, ráda bych připomněla, že jsem uběhla půlmaraton. To je prosím pěkně 21 km, kdyby to někdo nevěděl.

Tak.

Zjistila jsem, že mívám dny, kdy mi to absolutně nemyslí. Protože jinak nechápu, jak jsem se mohla dobrovolně vydat na trénink Spartan race.

Sparťana jsem viděla v televizi a ještě si docela dobře pamatuju ten pocit, co ve mně vyvolal, že půlmaraton je proti tomuhle masakru dost elegantní výklus. A jestli mi tohle nebylo varováním, proč mě nevarovaly trochu udivené otázky? Např.:

"Fakt tam jdeš, Markét? No hustý, to jsem zvědavá, co budeš po tom tréninku říkat."
"Hele, víš, co se tam dělá? Je to takový ten kruhový trénink, je to dost vysilující."

No? Co jsem si vlastně myslela? Asi nic. Maximálně mi projelo hlavou, že nějakou kondici mám ("HAHA, to určitě," směje se mi mé poučené já), tak aspoň zažiju něco novýho.

Super přístup, že? Nojo, geniální nápady, to jsem celá já.

Jakmile jsme s Míšou došly do fitka, kde úterní tréninky probíhají, začalo mi (konečně) docházet, do čeho jsem se to namočila.

Přiběhla (ano, čtete správně - PŘIBĚHLA!) tam parta lidí, mezi nimi i dost holek. V šatně jsem měla možnost se na ně pořádně podívat, byly to osvalené mašiny a bavily se o tom, že dneska to bylo jenom pět kilometrů. Poté spokojeně odcupitaly do tělocvičny. Tak trochu mě napadlo, že tady něco nehraje. A to jsem ještě nevěděla, co přesně mě čeká.

Do tělocvičny už jsem ale vcházela dost obezřetně.

Rozcvička (pořádně si to slovo přečtěte, protože nadále jej odmítám používat ve spojení s tím, co následovalo) v podobě osmi sad angličáků po tuším dvaceti vteřinách s pauzou deset vteřin, mě přivedla do stavu lehké hysterie a byla jsem zralá v tu chvíli trénink považovat za ukončený. Ale místo rozchodu se začala přidělovat stanoviště, kterými jsme postupně všichni měli projít.

Nebudu Vás trápit výčtem všech cviků, povím Vám jen, že podstatná část je na sílu v rukou. Já, jak známo, se nepřitáhnu na hrazdě pořádně ani jednou. Už máte představu, jak to mohlo vypadat? Ano? Výborně, takže si nebudeme povídat o tom, jak jsem místo klik dělala rybičku na suchu, případně opilého lenochoda namísto stojky.  Ani nebudeme zmiňovat můj zpocený obličej rudý jako rajče. Zpocené a možná i rudé jsem ostatně měla i další části těla a tepovku takovou, že mi málem vyskočily vnitřnosti a šly napřed (taky chtěly domů). Ale o tom prostě mluvit nebudeme. Všichni se spokojíme se shrnutím, že to bylo dost ubohé představení. A show bohužel pokračovala.

Zhruba dvě stanoviště před koncem mi totiž Míša prozradila, že se v kratších intervalech jede ještě jedno kolo. Já jsem jí nejdřív nevěřila, myslela jsem si, že si dělá legraci. Míša má totiž smysl pro humor, ale tentokrát si legraci nedělala.

Hysterie projevující se trochu divným, ale stále smíchem, se změnila v zoufalství. Nohy i ruce se mi klepaly, cítila jsem se absolutně nemožná a každou chvíli jsem čekala, kdy mě pošlou domů, že na tohle se nedá dívat.
Došlo mi navíc, že na rukou už se asi neudržím. A taky mi docvaklo, že na Floře mám zaparkované auto, což znamená, že budu muset chytit volant, s ním pak minimálně 25 minut kroutit a dojet domů do Stodůlek.

Trénink jsem s touhle myšlenkou nakonec nějak dokodrcala, domů mě neposlali a při společné závěrečné fotce jsem se schovala za vysokého pána.
Na pokladně fitka jsem za tuhle estrádu zaplatila 115 korun a vymázla odtud, co nejrychleji to šlo.

S autem všecko dobře dopadlo, domů jsem dojela, jen jsem si sem tam zaskučela.

Doma mi Michal  musel pomoct se svlékáním, protože ruce i při nejlepší vůli nezvednu výš než do úrovně ramen. Taky dost doufám, že tenhle článek doceníte, protože je psaný začerstva a ty ruce mě fakt dost bolí i při klepání do kláves. Zítra, až se mi to namožení rozleží, mě (a moje kolegy) čeká další kolo kňourání, sebelítosti a nejspíš i trocha té sebekritiky na téma "Markéto, ty seš ale blbá!".

Nakonec taky můžu být ráda, že žiju v téhle době a v těchto zeměpisných šířkách. Ve staré Spartě by mě coby lemru nejspíš shodili ze skály. A tak si říkám, jestli Vám tenhle trénink doporučit, nebo ne?

Ale jo, budu potvora.

Běžte tam, bude sranda! Kondici máte a aspoň zažijete něco novýho.

Obrázek jsem si bez dovolení půjčila od zmíněných mašin a jejich facebookové skupiny. Ony mají mou vypuštěnou duši na podlaze tělocvičny, já jejich logo. Jsme si kvit. 



4 komentáře:

  1. Eh... Upřímně řečeno, mě to docela lákalo. Než jsem si přečetla tento článek. Moje ruce nejsou vhodné na to, aby udržely váhu mého těla. Bych asi umřela a u toho se rozbrečela zoufalstvím. Tobě patří můj velký obdiv! :D

    Gabux

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé, to mě hrozně mrzí, že jsem tě odradila. Víš, já jsem víc na klidnější individuální sporty, na pomalejší a rozumnější náběh, proto jsem tak skučela. Kamarádka, co tam byla se mnou, ale chodí pravidelně a říkala, že po druhé už to nebylo tak hrozné a pak se to spraví úplně. Pokud tě to lákalo, určitě běž!

      Vymazat
  2. Ne, i na třetí čtení je to furt stejně děsivý. Já se ti divím. I Míše. Jste hrdinky ;-)

    OdpovědětVymazat