Šumava

Je to už nějaká doba, co jsem narazila na fb Veroniky Hubkové na popis výletu coby

"úklid mysli za tichého svědectví přírody". 

Pokaždé, když jsem někde venku sama, na tahle slova si vzpomínám, jsou hrozně výstižná. A proč sedět na zadku, když krásné počasí začíná? Tak jsme vyrazili ve třech v počtu osmi nohou na Šumavu.

Je pravda, že proti Elišce a jejím dvěma kumpánům, co s batohama prošli za necelý týden Šumavu tam a zpět (včetně spaní venku), jsme máčky, teda pardon, LAMY. Ale já jsem v klidu, proti Elišce je lama téměř každý. S největší pravděpodobností i vy, při vší úctě. Eli taky psala článek na dvě pokračování o jejich cestě pustinou. Nejdřív jsem se nechala tím jejím článkem odradit, protože jsem si říkala, že Tříjezerní slať a stezku kolem řeky Vydry, kde jsme o víkendu byli my, zná každý a že proti spaní venku, chumelenici a dalšímu dobrodružství to bude o ničem. Pak mi ale došlo, že to tak být nemusí a většina z vás nebude takový tvrďák, aby to bral Eliščiným způsobem (kdyby přece ano, odkaz k inspiraci zde).

Takže uklidněná tím, že na světě je mnohem víc obyčejných lidí, jsem se rozhodla vám o mojí Šumavě přece jen napsat.

Ubytování jsme domlouvali na poslední chvíli. Vyráželi jsme v pátek a v plánu bylo zůstat až do pondělí. Oba jsme si s Michalem vzali dovolenou, protože co je lepší, než jít v penzionu na snídani, co Vám připravil někdo jiný s vidinou slunného dne před sebou, zatímco Vaši drazí kolegové o tom u práce můžou jen snít? Nakonec to dopadlo trochu jinak, ale to bych předbíhala.

Moc jsem si přála bydlet v penzionu Arnika, protože jsem na tenhle penzion slyšela jen vše dobré. Bohužel ale o víkendu neměli místa, tak jsme si domluvili penzion Modrava. V Arnice jsme přespávali až z neděle na pondělí. Pravé dobrodružství začalo už při cestě tam v pátek, kdy jsme penziony hledali. Navigace si z nás udělala legraci (já jsem cestou volila jiná slova) a tvrdila, že jsme na místě už asi o dvacet kilometrů dřív. Když jsme dorazili na místo, dobývali jsme se do špatného penzionu (dost vehementně) a jediné štěstí bylo, že nám nikdo neotvíral. Nakonec nás napadlo porozhlédnout se i jinde a penzion jsme našli. Oba jsme byli unavení, vrčeli jsme a mě náladu zvedla až sprcha a peřina.

V sobotu jsme ráno vyráželi ven. Protože jsme chtěli na začátek jít rozumný okruh tak, abychom si neodrovnali našeho městského psa, vydali jsme se autem do Kvildy a naplánovali si asi 14 km dlouhý okruh kolem Tříjezerní slati.

Pohled z rozhledny nad slatí. Chodníčkem se pak dá dojít těsně na ni.

Pes na chodníčku samozřejmě patří na vodítko, zejména ten bojový!

Z nehorské Kvildy vede směrem do Horské Kvildy příjemná stezka - v zimě používaná pro běžky. Šli jsme kolem Tříjezerní slati z jedné strany, a uhýbali jsme na zpáteční cestě těsně před Horskou Kvildou. Trasa cestou tam vede prakticky téměř celá po lukách a je příjemně rovná. Slať jsme pak obešli z druhé strany, tam je spíš kopcovitý a lesní terén a bylo fajn se projít ve stínu a chládku.

Na slatích je rozhledna a pak se chodníčkem dojde na další výhledové místo. Nejdřív jsme si říkali, že je škoda, že bažina téměř vyschlá. Názor jsem rychle změnila, když mi ze zábradlí dolů spadl batoh. Schválně, byli jste tam? Spadlo Vám tam něco? Prosím, řekněte, že ano, protože Michal mi tvrdil, že jsem asi jediný člověk, kterému se tohle povedlo. (Žene, že se to může stát komukoliv?) Já totiž nejsem chaotik. Nene. Vůbec jsem v půlce cesty nezapomněla vodítko u mraveniště a vůbec se pro něj Michal nevracel a ten batoh tam taky spadl sám od sebe. A do večera jsem pak už byla úplně v pohodě, čili bez chaosu a karambolu.

Když jsme došli zpátky k autu do Kvildy, dali jsme si tam oběd (na tomto místě je třeba vyzdvihnout lívance s jahodami) a vrátili se na Modravu. Večer jsme si pak dali ještě procházku po cyklostezce za hotelem (tentokrát už bez unaveného zvířete) a krásný den zakončili lehčí večeří (na tomto místně je třeba vyzvednout palačinky s borůvkami z restaurace v Arnice (a ne, vůbec jsem se tam nepřecpávala jak na výkrmu, oni jen prostě výborně vařili, to si prostě doma takhle dobrý nikdy neuděláte!)).

Cyklostezka za Modravou vede kolem Vydry

No ale ještě o večerní procházce. Nejkrásnější světlo bývá v pozdní podvečery. A tenhle podvečer to potvrdil, k tomu vlahý vzduch. Co vám budu povídat, bylo nám krásně.

Nedaleko za penziony v Modravě je i nouzové nocoviště. Byla jsem překvapená, že jde o rozšířenou instituci po celé Šumavě a krátce jsem pomyslela na to, jaké by to bylo, spát venku, asi fajn, že? Ale přešlo mě to. Víte kdy? Přesně v tu chvíli, kdy jsem po sprše zalezla do duchen. Noční venkovní dobrodružství bylo odloženo na jindy. No nebojte, ona mě Eliška jednoho dne zapojí. Už několikrát jsem slyšela podezřelé a nadšené zvolání, že jsem vlastně přesně materiál pro ultramaratony. Kde na to přišla netuším, ale ona bude tak dlouho dolat (Markét, to bylo tak boží, ten východ slunce a ta očista. Ach, báječný víkend, měla jsem jen jednu kofeinovou kapsli), až mě udolá. A kdo pak bude fňukat a litovat nad zbědovanýma nohama? Hádejte. Ale zpět od šíleností k pohodovému turismu.

V neděli jsme se probudili opět do slunného rána a vyrazili na další zhruba třináctikilometrovou trasu kolem řeky Vydry, kde vede naučná stezka. Vycházeli jsme z Antýglu směrem na Čeňkovu pilu. Jde se téměř celou dobu kolem vody, všude balvany, na hladině se odráželo sluníčko a lesní stín se příjemně střídal s místy, kde svítilo.

Když jsem se dívala z mostu, jak lidi přelézají mezi kameny, říkala jsem něco škodolibého. Zhruba to znělo takto: "Haha, další, co tam chtějí spadnout, to mě by se nikdy nestalo". Víte, já totiž chodím na spirals. Trénujeme tam krom jiného i rovnováhu. A já mám báječnou rovnováhu. Tedy to jsem si myslela do doby, než mi ujela na mokrém šutru noha a než jsem do půli stehen zahučela. Voda... ehm. No, co o ní říct. Byla hodně ledová a byla mokrá. A moje boty taky. A můj zadek byl jaksi do oranžova od kamení. No jaksi hodně do oranžova. Naštěstí pro mé sebevědomí nemáme fotodokumentaci, Michal zrovna fotil řeku a byl ke mě zády.

 No, řekněte, kdo by si nešel zkusit přejít tam a zase zpátky?

No ale nejsem z cukru, žeano. Po amazonsku jsem si  kolem pasu ovázala svetr, aby nebyl vidět zmazaný zadek a v mokrých botách jsme vyrazili směrem na Turnerovu chatu. Těšili jsme se, že uvidíme vydry, které tam chovají, ale ty zrovna nebyly doma. Předělávali jim ve výběhu jezírko. Tak jsme vypili pivo a pomazlili se s jinými obyvateli. Pořádně lenošnými obyvateli.

Kočky jsme viděli tři, ale mají jich prý šest. Koho mi to jen připomíná?

Když jsme došli až do Čeňkové pily, měli jsme se točit jinou trasou zpět. Bohužel to ale vypadalo tak, že celá vedla stezka vedla po silnici, takže jsme se otočili a šli zpět stejnou cestou.

Na tomhle místě nám začala kulhat Lilina. A to tak, že chodila po třech. Turistický výšlap se rázem stal velmi sportovním, dokonce to místy připomínalo vzpěračství. Na střídačku tahali 17,5 kg živé váhy na zádech. V takových případech děkuju své prozřetelnosti, že jsem si nepořídila velkého bula, protože kdo by tahal těch třicet kilo, to teda netuším. Navíc doba pokročila a odpoledne se na stezce vyskytovalo plno lidí. A všichni se na nás dívali jak na magory, co už nevědí, co by s tím psem vyvedli. Dokonce ho chudáčka nosí, aby sám ťapat nemusel, no vrchol zpovykanosti, že? A vysvětlujte všem, že pes hrozně kulhá a že nejste na palici.

Tentokrát je mi snad možno i odpustit, že jsem opět chaoticky ztratila vodítko. Matně si pamatuju, že jsem ho na chvíli vztekle zahodila, když jsem zvedala Lili na záda, bohužel už mi autopilot nenaznačil, že zahozené je docela dobré zvedat, pokud ho nedejbože potřebujete později. Když jsme to zjistili, už jsme se nevraceli a Michal se ani nesmál, ani nenadával (nesl zrovna psa). Je to jednoduchý, já si myslím, že mi prostě bylo souzeno to ztratit, nemá to nic společného se mnou, to prostě zasáhl osud!

Večer jsme dorazili na Arniku značně zmožení. Naštěstí mi ale kuřecí medailony se sladkou tečkou v podobě borůvkových palačinek (ano, už zase, ale vy byste taky neodolali, vážně ne!) zvedlo náladu.

Říkali jsme si, že psí tlapka si do rána odpočine a můžeme udělat nějaký menší výšlap, ale bohužel, bylo to stále stejné. Z penzionu jsme se museli dopoledne odhlásit, takže tam psisko zůstat nemohlo a na to, aby čekala v autě bylo moc vedro. No a tak jsme si užili příjemné dopoledne s báječnou snídaní, chvíli se ještě tetelili na sluníčku na Modravě a v zájmu pacienta jsme vyrazili zpět domů.

Nutno podotknout, že nemáme psího simulanta.

Odpočinek nákladu i nosičů (jeden za fotoaparátem, druhý na lavičce v pozici ležícího střelce mimo záběr)

Ještě v úterý stále chodila po třech a tak jsme ji vzali preventivně na veterinu. Jestli mi bylo líto, že jsem na Šumavě nestihla běhat, mohla jsem být v klidu. Návštěva na vetcentru byla dalším nadstandardním sportovním zážitkem. Kdo má bulíčka, který nechce zůstat na stole rentgenu (zde je na místě znovu zopakovat 17,5 kg živé váhy)  a už vůbec si nechce lehnout, dobře ví, o čem mluvím. Zpocená byla sestřička, zpocený byl pan doktor a zpocená až za ušima byla panička. Nakonec pomohlo, že pan doktor držel přední tlapy, sestra zadní a já jsem zalehla Lili shora. V tomto složení se snímek konečně podařil, avšak s docela smutným výsledkem.  Zlomená záprstní kůstka. Takže psisko mělo proč kulhat, ale naštěstí je to miniaturní zlomenina, ani nešla zafixovat a prostě se jen s prášky proti bolesti čeká, až to sroste. O lamentacích na téma, že to tříletý zvíře bylo za svůj život zdrávo tak půl roku, pomlčím, zanadávala jsem si dost, vás tím nudit nebudu.

Prášky proti bolesti naštěstí zabraly a už byste nepoznali, že madam má něco zlomeného. Začíná být problém ji udržet v klidu a asi půjdeme na veterinu znovu - tentokrát pro odvar z makovic nebo tak něco.

I když tedy šlo o výlet veskrze obyčejný, vidíte, že o zábavu ani o krásy přírody nouze nebyla. Vřele doporučuji na víkend někam vyrazit, třeba právě na Modravu. Má to jen jedinou nevýhodu, nebude se Vám pak chtít do práce ani omylem. Návrat ze sluníčka a přírody do městské reality byl dost krušný.

A úplně nakonec si neodpustím krátké hodnocení ubytování, kdybyste se rozhodli tímto směrem vyrazit.

Penzion Modrava? No, sice jsme měli na pokoji koupelnu, a vybavení bylo relativně nové, ale jinak se mi moc nelíbilo, že za celou dobu jsme nikoho nezajímali. Nikdo po nás nechtěl se zapsat, nikdo neřešil, jestli na snídani patříme nebo ne a celkově to bylo dost neosobní. Stavba má hezký venkovský ráz, ale penzion je celý dřevěný a bylo slyšet každé šustnutí. 

Arnika, která je asi o sto kroků vedle, byla levnější. Koupelnu má na patře společnou, ale vůbec ničemu to nevadilo. Paní majitelka se s námi pozdravila, vše nám ukázala a celkově jsem měla pocit, že jsme vítaní hosté. Pokud budete váhat, rozhodně doporučuji Arniku. Navíc, jak už jsem několikrát zmiňovala, báječně tam vaří. Jídla jsou taková klasická, ale dělaná poctivě z čerstvých surovin. Takže pro nás napříště jasná volba.

Takže šup šup, batůžky zabalit a vyrazit! U nás je pro příště (až nám sroste pes) v plánu Sněžka nebo Brdy, uvidíme (se?).

Noc literatury

V Praze už bydlíme nějakou dobu, ale já o ní pořád uvažuju jen v rámci opuštěných a vzájemně téměř nepropojených ostrovů.  Souostroví Podolí-Stodůlky-Smíchov-Hlubočepy nebo třeba souostroví kterému říkám trasa půlmaratonu. Ta je v mé hlavě lehce propojená s Letnou, Holešovicemi a centrem. Pořád si tu ale připadám zvláštně a nějakou dobu to ještě bude trvat. Vždycky je mi ale o trochu líp, když mi něco zase zapadne do sebe. A to se stalo včera. Do své mapy jsem připadala ostrov Karlín.

Dřív, když se řeklo slovo Karlín, vybavilo se mi akorát to, že má černou duši a že tam řádila voda. Až se v budoucnu řekne Karlín... no, to už bude jiné.

Došlo k tomu asi takhle:

Před dvěma týdny mi volala kamarádka Lída, že s ní nikdo nechce jít na Noc literatury a protože mám ráda knihy, mohlo by se mi to líbit. A já jsem tak nějak vlažně řekla, že půjdu a uvidíme.

Mělo jít o úryvky z knih předčítané celý večer na různých místech právě v Karlíně. Mě ta akce přišla nudná, protože já vlastně nemám ráda známé osobnosti. Spoléhala jsem hlavně na to, že v nejhorším skončíme někde v kavárně na víně i bez knížek, protože (nebudu lhát) tohle by nám šlo dobře. Jak moc jsem se spletla!

Už když jsem vyrážela z práce a přesedala na tramvaj, výrazně se mi zlepšila nálada. Konečně cesta nad povrchem, konečně se bylo na co dívat. Ale kam se tramvaj hrabe na přívoz. Ten, kterým jsme jely, se jmenuje Holka. Tahle podivná Holka vás převeze přes řeku v místě, kde nejsou mosty - z HOLešovic do KArlína (nebo naopak). Dovolte mi vlastizrádcovskou vsuvku. Všichni víte, že miluju Brno, ale jedna věc mu chybí. Propojení s řekou. Řeka tam sice je, ale nehraje v roli města tak důležitou roli. Lodí se svezete leda na přehradě a ta je stejně až za městem a v Brně ani není moc zvykem posedávat kolem řeky a trávit tam volný čas. A to je škoda, protože mě se to tak líbí! O to víc jsem odjakživa toužila svézt se přívozem, když už ta možnost v Praze je. A to se mi podařilo až teď.

Bylo krásně, teplý vzduch rozrážel vítr a já jsem si přála, abychom nejeli pár minut ale aspoň hodinu (a taky by se mi líbila sklenička bílého do ruky). Cítila jsem se jako nadšený mořeplavec, spokojený úsměv od ucha k uchu a než jsem se vzpamatovala, muselo se vystupovat a byly jsme na prvním čtení v Economii. Nemělo to tam ale dlouhého trvání. Vzhledem k tomu, že vzduchu tam v malém sále neměli moc, braly jsme s Lídou rychle nohy na ramena.

Oběma se nám dost líbila Kočičí kavárna a protože jsme před začátkem čtení měly i trochu času (a tu žízeň), došlo i na parapetové posezení na polštářích s dvojkou bílého. Kočky byly bohužel schované, aby je návštěvníci Noci literatury moc nestresovali, ale do místnosti s pelíšky je zavedená webkamera a člověk tak aspoň vidí, jak se šelmy umí rozvalovat v pelíšku. Až se příště narodím, doufám, že jako kotě do téhle kavárny. Jakožto člověku by se mi tam líbilo kdykoliv i bez čtení, ale právě to dodalo celé věci správný lesk!

Šlo o úryvek z knihy Lala od polského autora Jacka Dehnela, který předčítal Jan Teplý. A já? Já jsem Janovi věřila vše od prvního do posledního slova a jako bonus si užívala jeho hlas, protože ten je podmanivý, osobitý, mužný (A jestli to řeknete mému Michalovi, všecko zapřu!). My si tedy taky doma občas čteme před spaním jeden druhému, ale tohle se s tím prostě nedá srovnat. Ty nudné známé osobnosti se najednou mění před očima na výborné herce, kteří to prostě mají v malíčku. Nejde o obyčejné předčítání, před očima vám ožívají postavy z knih. Jacko byl postava báječná, o své svérázné bábi z knížky vyprávěl s veselým nadhledem. Moc mě bavila dynamika toho úryvku, ale jen co jsem do něj vplula a uvelebila se, byl konec. Bylo mi líto, že to tak rychle uteklo a kdyby mě nelákalo další čtení, vstávalo by se mi z vyhřátého křesílka o dost hůř.

Z časových důvodů i z pohodlnosti jsme se rozhodly pohybovat se hlavně v okolí Karlínského náměstí. Proto jsme se na další čtení vypravily do domu Domu dětí. Rázem jsem si připadala jako zpátky na ZUŠce. Dlouhé chodby, schodiště, vystavené sochy a kresby a ta klasická školní vůně. A v tomhle prostředí jsme se ponořily do příběhu Pokračovatel rodu od Alexandra Münninghoffa. Znovu šlo o vzpomínky na prarodiče, tentokrát vzpomínky na dědečka z raného dětství. Zatímco babička Lala z prvního čtení byla svým vnukem vykreslená s humorem a lehkou ironií, dědeček z toho druhého byl líčen dětskýma očima. Očima kluka, který s podivným přísným dědou vycházel jako jediný z rodiny. S dědou sdíleli tajemství a rituály. . Úryvek předčítal Jiří Štrébr a já jsem ho najednou viděla zároveň jako dospělého chlapa i jako malého uličníka. V téhle krátké části knížky šlo nejspíš hlavně o propojení času, kdy  dětské hry a naivita se prolínají s pozdějším pochopením drobných narážek a celkových souvislostí. Střet dětského a dospěláckého světa a nastínění doby tehdejšího Nizozemska v předvečer druhé světové války. Nejspíš bych se do celé knihy taky dokázala spokojeně začíst, ale dávala jsem si pozor, abych skončením úryvku nebyla tak překvapená. Hned jsme se pak natěšeně zvedaly na další místo.

Dostaly jsme se do čajovny Dharmasala. Je to místo jako stvořené pro autorská čtení a podobné akce, navíc tam krásně voní indické koření a hned u vchodu jsme si daly moc dobré víno. V hezkém tmavém sále jsme se usadily spokojeně k dalšímu poslechu, tentokrát úryvku z knihy portugalského autora Heldera Maceda Život tak krátký na lásku tak dlouhou. A já jsem to nejspíš absolutně nepochopila. Autor očividně cílil na úplně jinou čtenářskou skupinu. Ani vám přesně nedokážu popsat, o co vlastně šlo. Přísahám, že jsem se snažila chápat a chytat se (aspoň prvních pár minut), zvlášť proto, že předčítal Aleš Procházka, který má naprosto úžasný hlas. Jenže jsem se ztratila... v narážkách na všechno možné od opery až po berlínskou zeď (ano, tady jsem se chytla na zmínku o Stazi a filmu Životy těch druhých) ale vzápětí se zase zamotala mezi politikou a životní filosofií o hudbě před textem a textem před hudbou (pro sebe jsem si to přeložila jako otázku "Co bylo dřív, slepice nebo vejce?", ale ehm, beztak to bylo špatně). Takhle jsem si naposledy připadala na etnologii při homo faber a vývojové řadě pluhů. Jak takhle? No, zkuste hádat.
Popravdě se mi ulevilo, když ukázka skončila. Lídě jsem si postěžovala, že jsem na takovéto věci asi málo intelektuál (ona mi k velké úlevě řekla, že se jí to taky nelíbilo) a rychle jsme se posunovaly dál.

Už v čajovně jsme si našly čtení z knihy Ódinovo dítě od Siri Pettersenové v Nergelliho viaduktu. Anotace mě děsila - bezocasá stvůra, bájný tvor. No, říkala jsem si, že tady zase půjde o šlápnutí vedle. A spletla jsem se. Tohle byl klasický příklad toho, kdy nejlepší přijde nakonec.

Prostor pod viaduktem je nádherný a vzdušný.  Maličká, štíhlá a netradičním způsobem krásná Jana Stryková nejdřív všechny uvedla do problematiky norské fantasy ze světa, kde lidé jsou bájní tvorové (jako jediní bez ocasu), nebezpeční a navíc prý roznášejí plíseň. Upozornila nás, že nejspíš všechno nepochopíme, ale že to vůbec nevadí. Já jsem byla už od chvíle, co jsme vylezly z čajovny, v módu "negramot", takže mě to vůbec nerozhodilo, prostě jsem se jen připravovala na další fiasko. Ukázka mne ale strhla. Jana Stryková do toho dala hodně energie, opět jsem jí věřila od začátku do konce, bylo to jako ocitnout se přímo v centru dění. Ta napjatá magická atmosféra dýchala z každého kouta. A pro mě to byla první kniha za večer, u které jsem si řekla, že si ji musím přečíst. A co se týče ukázky samotné, pochopila jsem téměř vše a jsem si jistá, že zbytek by přišel sám s příběhem. Když jsem o tom pak přemýšlela, vlastně mě to upozornění na začátku přišlo legrační. Jana Stryková nejspíš není velký čtenář scifi a fantasy, protože po směsi Hlídek, Duny, Kulhánka nebo Asimova by ji svět tvorů s ocasy neměl šanci rozhodit. (Je tedy pravda, že když by si přečetla Kulhánka, nerozhodí ji už nikdy nic). I když trochu jsem jí tu nepolíbenost tímhle žánrem záviděla. Může teprve všecko objevit!

Pro mě v ten večer už nebylo co objevovat, nebylo už co víc nasávat. Byla jsem příjemně spokojená a okouzlená a mohla jsem se v klidu vydat pěšky na Florenc a pak k nám domů na kopec - okouzlená samotným Karlínem, knihami, vlahým téměř letním večerem, lehce ovíněná.

Už si nikdy nebudu myslet, že Karlín má černou duši. Je totiž hlavně zelený, má široké ulice s kavárnami a oplývá příjemnou tak trochu berlínskou atmosférou.
Určitě jsem tam nebyla naposledy, protože na své oblíbené pražské "ostrovy" se ráda vracím. A až mě někdo bude příště zvát na Noc literatury, bude můj souhlas nadšený. A kdoví, třeba se tam za rok potkáme, protože by určitě byla škoda nejít.